maturita v kapse

psychologie k tématu ...

KOMUNIKACE S KLIENTEM

Rozhovoru s klientem je třeba věnovat určitý čas, rozhovor by neměl trvat příliš krátkou dobu ani by neměl být zbytečně dlouhý. Klient by měl předem vědět jak dlouho asi bude rozhovor trvat a tato doba by měla být dodržena. nejdůležitější je nutné umět navázat s klientem kontakt, což není někdy jednoduché. Těžko se kontakt navazuje, kde je pracovník a klient neustále vyrušován telefonem, jinými lidmi atd. Proto je lepší být v místnosti s klientem sami. Důležité je také dobré uspořádání prostoru, kde se hovor koná. Pozornost věnujeme způsobu sezení, nevhodné je např. kdy pracovník sedí za psacím stolem a klient na konci stolu. Takové uspořádání poskytuje pracovníkovi dominantní postavení a klientovi postavení prosebníka, při hovoru si nekryjeme ústa rukou atd. (viz posturologie, proxemika). Velký stůl tvoří i psychologickou bariéru mezi klientem a pracovníkem. Při úspěšném vedení rozhovoru je daleko vhodnější uspořádání, kdy pracovník a klient jsou v symetrickém postavení, kdy např. sedí v křesle u malého stolku.

Na rozhovor by se měl pracovník předem připravit tzn., že by se měl přestat zabývat problémy, které dosud řešil, měl by se odpoutat od svých vlastních problémů, konfliktů s kolegy, starostmi doma atd. a měl by se plně soustředit na rozhovor. Je dobré se předem seznámit se spisem klienta (v případě, že spis existuje) a dovědět se tak něco nejen o něm, ale i o problémech, které má.

V samotném rozhovoru je nutné ponechat klientovi dostatek času a prostoru na odpovědi a sami být aktivnější jen když klient příliš nereaguje, je pasivní, pouze stručně odpovídá na otázky. Dáváme pozor i na to, abychom klientovi nic nevnucovali. Během hovoru klienta dáváme najevo, že mu rozumíme např. verbálně (rozumím), nebo neverbálně (kývnutí hlavy atd.) a klienta tak povzbuzujeme.

Každý pracovník musí mít schopnost naslouchat a pochopit, co klient říká. Neznamená to vysvětlit si jeho problém po svém, ale znamená to postupně se vpravit do toho, jak problém vnímá a prožívá klient. Naslouchat znamená zdržet se vlastních komentářů, neradit, nepodsouvat vlastní názory atd. Vhodné je vždy po určité době stručně zopakovat, co klient řekl, abychom se ujistili, že jsme sdělení pochopili.

Direktivní a nedirektivní přístup

Při práci s postiženým klientem, který hledá pomoc můžeme volit direktivní nebo nedirektivní přístup. Direktivní přístup znamená, že klienta vedeme, říkáme mu co má nebo nemá dělat, hledáme za něj řešení. Nedirektivní přístup znamená, že klienta pouze podporujeme, aby k řešení došel sám. Dříve, než některý přístup zvolíme, musíme zvážit o jakého klienta se jedná (např. svéprávný, nesvéprávný), jaký problém klient má (např. zda se jedná o akutní problém nebo dlouhodobou záležitost), kolik času mu můžeme věnovat (bude stačit na vyřešení problému?), jaké jsou naše zkušenosti s řešením podobných problémů atd. Obecně platí, že direktivní přístup je pro pracovníka mnohem náročnější na čas, trpělivost, znalosti a zkušenosti.

Direktivní přístup je vhodný v těchto případech:

- klient je v akutní krizi, kterou nezvládá fyzicky i psychický, hrozí nebezpečí prodlení, kdy je klient v depresi, panice atd.

- klient potřebuje potvrzení toho, co považuje za správně od někoho jiného, od autority

- klient má příliš nízkou inteligenci, trpí vážnou psychickou poruchou nebo je jeho soudnost omezena používáním drog nebo alkoholu

Nedirektivní přístup je vhodný:

- u chronických problémů, dlouhodobých záležitostí, kdy nehrozí nebezpečí z prodlení

- v případě, že máme na klienta dostatek času a trpělivosti

- chceme-li dosáhnout trvalé změny

e třeba si uvědomovat, že je těžké změnit přístup ke klientovi z direktivního na nedirektivní. Pokud jsme klienta vedli, dávali mu instrukce, může být v některých případech obtížné začít s ním pracovat nedirektivně. Klient si už zvykl brát nás jako autoritu, která ho vede. Proto je lepší, když nelze uplatnit nedirektivní způsob, snažit se, v rámci možností, kombinovat direktivní způsob s nedirektivním.

Při verbální komunikaci se mohou objevit tyto hlavní příčiny nedorozumění:

1. Nesrozumitelně vyjádřené myšlenky – např. špatně foneticky sdělené, polykání koncovek, zmatené apod. (pozor na alibistický úmysl sdělení jako např.: řekl jsem mu to, ať si to sám vyloží jak umí)

2. Používání slov, kterým příjemce nerozumí (např. jeden ohromuje druhého líčením technických detailů, které jsou mu jako odborníkovi v oboru jasné, místo aby věc srozumitelně vysvětlil)

3. Nejasné a nejednoznačné formulování myšlenek, které připouštějí volný výklad, budí nejistotu, dává příležitost k vlastnímu domýšlení sdělovaných skutečností (např. takto to nějak vypište, snad to uděláte dobře)

4. Používání mnohovýznamových slov nebo neurčitých výrazů (např. to víte, je to složité; místo je nebo není to možné)

5. Nepozornost či nezájem příjemce nebo výdejce sdělení, kdy dochází k naprostému zkreslení informací (nepozornost může být také způsobena např. tím, že nám příjemce nerozumí)

6. Citové předsudky - příjemce k sdělení zaujímá předem záporné postoje (např. tohle nebudu poslouchat; vymýšlí si atd.)

VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE

Dorozumívání je pro nás běžnou všední záležitostí. Komunikujeme navzájem prostřednictvím slov, gest a mimiky. Důležité je nejen dobře mluvit, ale i umění naslouchat druhému. Schopnost naslouchat druhému je projevem zralosti.

Řečnické umění je velmi staré. Již v antice existovaly velmi slavné rétorické školy (rétorika byla i na olympiádách). Soudilo se, že schopnost dobře řečnit je jedním z předpokladů ovlivnit obyvatele země. Ten kdo chtěl být politikem, musel velmi dobře ovládat rétorické umění. To platí i v dnešní době. Obratná řeč, často plná planých slibů zaujme víc, než věcné konstatování různých informací. Dobrý řečník dokáže mít sílu hlasu, používá pomlky před důležitým sdělením, často ztiší hlas tak, že vyvolává přímo napětí a očekávání toho, co řekne.

Proces komunikace se uskutečňuje především prostřednictvím jazyky, tj. na úrovni verbálního sdělování. Komunikování není specificky lidský proces, setkáváme se s ním i u zvířat (např. informace pomocí pachů, včely prostřednictvím tance). Specificky lidským prostředkem je řeč.

Sdělování má slovní i mimoslovní formu. Obsah sdělení má emotivní a snahovou složku.

Formy mezilidské komunikace:

- přímá reakce, která signalizuje určitý význam

- gesta (kývnutí, podání ruky)

- jednání (neverbální vyjádření úmyslu např. napřáhnutí ruky k úderu)

- obrazová reprezentace

- symbolická komunikace (nemusí mít vždy jazykovou formu, např. předané květiny vyjadřují určitý záměr)

Slovní komunikace může být doplněna gesty, které můžeme rozdělit na:

A, mimika – pohyby obličejových svalů

B, pantomimka – pohyby končetin a celého těla

Řeč bez gest je mnohem méně účinná než řeč s přiměřenými gesty (např. rozhlasová a televizní hra). Význam gest může být různý např. úsměv může znamenat povzbuzení, ironizaci, vyslovení souhlasu, pláč může vyjadřovat smutek, ale může být výrazem radosti po napětí po úspěšné zkoušce. Gesty se dorozumívají hluchoněmí.

Důležité jsou také vlastnosti hlasu. Ten může být hlasitý, pronikavý, chraptivý, klidný, melodický, ječivý.

V procesu komunikace nedochází jen k formálnímu předávání sdělení, ale i k vytváření obrazu komunikujících na základě dojmů ze vzezření a chování, k vzájemnému vlivu a zpětným vazbám, jejichž podkladem jsou reakce komunikujícího. Oba se nacházejí v určité situaci, s jistými úmysly a vzájemně na sebe reagují.

Komunikace je společenský proces (někdy se užívá termín sociální komunikace). Jde o vzájemné sdělování. Vyměňujeme si informaci pomocí řeči – jazyka, slov, výrazem obličeje, postojem, jak sedíme, co děláme rukama atd. Každé slovo má v současně dva významy:

Denotativní – slovníkový (pro všechny stejný)
Konotativní – emociální (pro každého odlišný)

NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE

(„Ruka je viditelná část mozku“ /Immanuel Kant/)

Nonverbální komunikací rozumíme ty informace, jejichž obsah není vázán na slovo, ale které řečník často nezáměrně druhým lidem poskytuje. Jsou to např. :

1, Paralingvistika - vše co doprovází slovní projev. Jde o akustickou stránku naší řeči. V projevu působí dobře pevný, výrazný, příjemně modulovaný hlas bez monotónnosti. Paralingvistické charakteristiky naší řeči jsou:

Hlasitost – mimořádně tiše-v normálu-mimořádně hlasitě
Výška tónu řeči – mluví hlubokým-v mezích normálu-spíše vyšším hlasem
Rychlost řeči – spíše pomalu-středně rychle-velmi rychle
Objem řeči – řekne toho málo-přiměřeně-mimořádně mnoho
Plynulost řeči – mluví neplynule (s pomlkami)-normálně-plynule „jako kniha“
Intonace; melodie řeči – mluví monotónně-s přirozenou intonací-přehání (např. zpívá)
Chyby v řeči – přeříkává se,nedokončuje věty-v normálu-řeč je bez chyb
Správná výslovnost – nepečlivá,nesprávná,nedbalá-v normě- přehnaná
Kvalita řeči; věcnost hovoru – strohost,úsečnost,téměř holé věty-přiměřená délka vět-upovídanost a rozvláčnost
Členění řeči; frázování – mluví jako stroj, bez pauz-v normálu-přehnané frázování

2, Mimika - výrazy obličeje, v mimickém výrazu jsou vyjádřeny především řečníkovi emoce. Výraz může působit motivačně na posluchače (např. úsměv) naproti tomu strnulá maska apod. nepřátelsky . Projevy mimiky nejsou typicky lidské projevy, vyjadřují se tak i zvířata. (Lidský obličej dovoluje vyjádřit až 1000 emocí)

Druhy emocí vyjádřené mimikou mohou být pravé a hrané. Mezi emocionální mimické výrazy patří např.: štěstí-neštěstí; radost-smutek; klid-rozčilení; spokojenost-nespokojenost; strach-jistota; zájem-nezájem atd.

Hlavní obličejové zóny jsou:

Oblast čela a obočí (např. překvapení)
Oblast očí a víček (např. strach, smutek)
Dolní části obličeje (např. štěstí)

3, Pohledy - jsou řeči očí. Pohledy navazuje řečník kontakt se skupinou. Není vhodné když fixuje delší dobu irelevantní (nepodstatný, nerozhodující) prostor (podlaha, strop, okno apod.). Střídání pohledů udržuje pozornost. Pohledy mohou být příjemné a nepříjemné.

Přehled některých aspektů pohledové činnosti:

a, délka pohledu na daný cíl - vyjadřuje zájem či porozumění. Také platí, že déle se díváme na osobu, které si vážíme, nejdelší pohled pak věnujeme lidem, o jejichž kladný vztah stojíme a u nichž si nejsme jisti, že k nám tento kladný vztah chovají.

b, sled pohledů v sociální interakci - na koho se dívám nejprve a na koho až potom; dívám-li se na několik lidí v určitém pořadí, může to ukazovat na jejich status (postavení)

c, četnost pohledů - jak často jsem se podíval na určitou osobu (např. střílení krátkými častými pohledy po protivníkovi

d, průměr zornice - pupily při dívání se na určitou osobu. Zornice se rozšiřují v závislosti na emocionálním stavu pozorovatele. Citově vzrušené oči mají velké zornice, vztek se projevuje jejich stažením (tento proces se nedá ovládat naší vůlí)

e, mrkací pohyby - mohou být známkou nervozity

f, tvary a pohyby obočí - vyjadřují zejména aktuální psychický stav

g, pohledy přímé a boční pohledy při otáčení hlavy, ne však trupu

h, pohledy na druhého směrem dolů (dominantní) či nahoru (submisivní)

Nejvýraznějším terčem v sociálním styku je pohled na oči a zvláště pohled z očí do očí

4, Proxemika – znamená sdělování fyzickým oddálením nebo přiblížením (např. opuštění místa; stavění aktovky před posluchače, narušení jeho osobní zóny atd.

Problematika vzdálenosti – termín „sympatická“ vzdálenost, tj. vzdálenost, ve které se nám příjemně komunikuje s naším partnerem závisí na:

extroverzi a introverzi jedince
emocionálním vztahu jedinců (sympatie, nenávist)
formální pozici (nadřízený, podřízený)
kultuře, etniku (rasové předsudky apod.)

Teritorium – vychází z podobnosti teritoriálního chování zvířat. Jde o oblast prostoru, kterou považujeme za svou a dělá si na ni určité právo (můj dům, zahrada, místo ve třídě apod.)

Osobní zónou člověka se rozumí myšlená čára ohraničující prostor kolem člověka, do kterého tento člověk nerad pouští druhé lidi – vetřelce. Vniknutí do této zóny je považováno za netaktnost. Důsledky tohoto vniknutí jsou nepříjemné pocity (někdy až panika – např. učitel se u tabule při zkoušení nechtěně přiblíží k žákovi, ten udělá krok zpět) Tyto pocity ovlivňuje

zda vetřelec je muž nebo žena
zda je to dítě nebo dospělý
na osobní charakteristice člověka
kladné emoce

Struktura osobní zóny:

1, Intimní zóna (0-15/30cm) matka-dítě, milenci /tuto zónu používají žáci mé třídy jen s rodiči, jasné?/

2, Osobní zóna (15/30-45/75) manželé, limit fyzického ovládání partnera, možnost sledování mimiky a oční zornice

3, Sociální zóna (45/75-1,20/2,10) služební styk a obchodní jednání. Poskytuje pocit psychického bezpečí. V našem zorném poli je celá postava partnera

4, Veřejná zóna – herec na jevišti, učitel ve třídě apod.

5, Posturologie - zahrnuje sdělování prostřednictvím postoje (negativně působí hrbení, krytí celého těla rukama apod. Máme tři základní polohy: ve stoje, vsedě a vleže.

Při jednání s partnerem můžeme pozorovat, že pokud je naše komunikace v souladu s jeho názory, dochází k podvědomému napodobování našich postojů (křížení rukou, nohou, příklon hovořících oso apod.) Pokud s námi partner nesouhlasí, zaujme obvykle jiné postoje a jinak nonverbálně reaguje (jednoduše – máme rádi toho, kdo se nám podobá) tzv. posturologické echo.

6, Kinesika - komunikace různými pohyby rukou, nohou a hlavy. Výrazně charakterizuje osobnost mluvčího a jeho temperament. Pohyby by měly být zvládnuté, aby se nestaly terčem pozornosti

7, Gestika – Je řeči našich pohybů, od předešlých dvou složek se liší tím, že jde o sdělování kulturně normalizovanými výrazy, postoji a pohyby tzn. gesty. Patří sem např. kývnutí hlavou, vztyčený ukazováček apod. Gesta tvoří celek s našimi projevy komunikace. Chybou je neshoda gest s verbálním obsahem. Smyslem gest je vyjádření emocí; vyjadřují opak výroku („nedělejte si škodu“ a nastavuje ruku) atd. Mohou být i nevědomá gesta (vyjadřují také naše rozpaky či cit nebo emoci, kterou chceme skrýt).

8, Haptika - je řečí bezprostředního doteku (podávání ruky, poplácání, pohlazení apod.) Pokud je člověk zbaven možnosti dotýkat se druhého, dochází u něj k projevům tzv. taktilní deprivace (Výzkumy dokazují, že existují určité aktivnější části našeho těla, které jsou více dotýkány. Také, že někteří lidé se dotýkají více než druzí, že muži se častěji dotýkají žen, často i ženy žen, nejméně muži mužů).

Dotýkání se je typickým projevem přátelství, lidé lhostejní se dotýkají méně. Druhy doteků mohou být přátelské a nepřátelské, dále se mohou děli podle dynamiky a intenzity. Některé doteky mají smluvený a formalizovaný charakter např. pozdrav (zajímavá je i problematika podávání ruky ve spojitosti s charakterem člověka)

9, Úprava zevnějšku - tzn. image (oblečení, úprava vlasů apod.)

10, Prostředí - estetika, pořádek, způsob usazení atd.

Je třeba se vyvarovat těchto chyb: - překotně měnit mimiku - nápadně gestikulovat - strnule sedět za stolem - přešlapovat nebo se kolébat na místě - nekontrolovaně pohybovat kteroukoli částí těla, zejména rukama

Paralingvistiky můžeme použít i při rozboru telefonického rozhovoru, kdy partnera nevidíme (podívejme se na tento problém z blízka)

Charakteristiky neobsahových aspektů naší řeči:

Hlasitost – jak tiše či hlasitě mluvíme (dynamika vyjadřuje dominanci)
Tónová výška hlasu – jak hlubokým či vysokým hlasem mluvíme (posazení hlasu, fistule obvykle prozrazuje trému)
Rychlost řeči – jak pomalu či rychle mluvíme (rytmus a tempo, klid a nervozita)
Plynulost řeči – mluví jako kniha či naopak trhaně (frázování – členění řeči pomlkami vyjadřuje míru koncentrovanosti)
Váhavost řeči – řeč nerozhodná, nejistá, váhavá nebo řeč jako střihne, bez váhání (ukazuje na míru pohotovosti a přesvědčení)
Chybovost řeči – řeč bez chyby ve výslovnosti či přeříkávání se, nedokončené věty (prosazuje míru nejistoty)
Kladení otázek – téměř na nic se neptá nebo se ptá moc (míra aktivity)
Dávání příkazů – nic nepřikazuje nebo naopak pořád něco přikazuje (rodič)
Zodpovídání otázek – neodpovídá nebo odpovídá přesně
Latence (skrytost, utajenost) odpovědí – dlouho trvá, než začne s odpovědí nebo odpovídá bleskurychle
Naplnění času hovorem a tichem – v hovoru je moc slov a málo ticha či naopak (vyrovnaný poměr je střed)
Doba trvání slovního projevu – hovoří upovídaně či naopak úsečně (projevuje se strohost a nesdílnost)
Poměr času jednoho a druhého účastníka rozhovoru – vyrovnaný (50:50) či nepoměrně moc času nárokuje pro sebe (ukazuje dominanci až agresivitu)
Synchronizace při předávání slova – buď intruze, tj. bez ohledu na to, že druhý ještě mluví, sám se ujímá slova, mluví, kdy se mu zachce (dokazuje míru agresivity) nebo naopak při ujímání se slova citlivě zapadne do rozhovoru (umí jednat asertivně)
Soulad mezi nonverbálními a verbálními projevy nebo nesoulad (záměrný – úmyslné matení lidí, nezáměrné – zmatkovost)
Intonace a modulace řeči – podivná nebo přiměřená (asertivní)
Větný přízvuk – příjemný, usnadňuje porozumění, nepřiměřený jej stěžuje

ŘEČ TĚLA

Chceme-li optimálně komunikovat s lidmi, musíme se naučit rozumět i somatickým sdělením. Jde o tzv. „řeč těla“. Patří sem:

1, Celkový první dojem (bývá často rozhodující)

Sympatický – nesympatický, lhostejný, odpuzující, nepříjemný; nápadný – skromný; výrazný – nevýrazný; ovládá – neovládá základní společenské návyky.

2, Dojem věku a stav výživy

Odpovídá létům, předčasně zestárlý, mladiství, senilní (stařecký, sešlý věkem), dobře či špatně živený.

3, Vystupování

Zdvořilé, korektní – nezdvořilé, klackovité, drzé; rozhodné – nerozhodné, bezvadné, ústupné; opatrné – sebejisté, arogantní, agresivní; strojené – přirozené; temperamentní – fádní (nudné, nevýrazné); formální (odměřené, úřední) - neformální (nenucené, přirozené).

4, Pěstěnost, péče o vzhled

Tělesná: péče o tělo, vlasy, zuby, ruce, nehty – velmi dobrá péče, běžná, zanedbaná, pachy (např. potu, tabáku, rumu), vyrážky. Používání či nepoužívání kosmetických prostředků.

Oblékání: vkusné - nevkusné, staromódní - hypermoderní, seriozní - nedbalé, chudé; čisté – špinavé; šaty vyžehlené – pomuchlané.

Doplňky – signalizují finanční možnosti, sociální prostředí, popř. i povahové vlastnosti: levné – drahé; vybrané – nápadné; nové – staré; vkusné – nevkusné; čisté – nečisté.

5, Stavba těla

Štíhlá, plnoštíhlá, silná, svalovitá, robustní, jemná, velká, střední, malá.

6, Držení těla (posturologie)

Rovné, vzpřímené, vojácké, ochablé, shrbené; sebejisté – nedbalé, stísněné. Přímé a pevné držení těla obvykle vyjadřuje sebeovládání, oddanost, rozhodnost. Skleslost držení těla bývá výrazem stísněnosti, deprese, nedostatku energie, ovlivnitelnosti, choroby.

7, Pohyby těla (kinezika, řeč pohybů)

Plynulé – trhavé; harmonické – úsečné; pomalé – rychlé;vitální, plné síly – ochablé; uspěchané – lenivé; cílevědomé – neuvědomělé; kontrolované – nekontrolované

8, Držení hlavy

Přirozené – hrdé, arogantní; příliš vztyčené – příliš skloněné, ztuhlé

9, Stav chrupu

Udržovaný – zanedbaný; udržovaný nákladně – skromně

10, Barva obličeje

Zdravá – nezdravá; žlutavá, zmodralá, bledá

11, Vrásky čela

Svislé: nelibost, strach, zlost, námaha (duševní)

Vodorovné: usilovná pozornost, překvapení

12, Výraz obličeje

Zajímavý – nudný, znuděný; uvolněný – napjatý; jasný – radostný - nevrlý; vážný, drsný

13, Oči

Široce otevřené oči: vědomě zdůrazněný výraz zvýšené pozornosti, připravenost ke vnímání, úžas, sympatie, otevřenost vůči světu

Přímý, otevřený pohled: poctivost, důvěra, čisté svědomí, účastnost, otevřenost, cílevědomost, odhodlání, sebedůvěra

Přivřené oči (pokud nejde o oční chorobu): rezignace, lhostejnost, tupost, lenivost, únava, ochablost, nelibost

Zúžený pohled: koncentrace, rozhodnost, tvrdohlavost, malichernost, příliš kritický postoj, zlost

Těkající pohled: roztržitost, rozpaky, únava, neupřímnost

Cukání, chvění víček, pomrkávání: (pokud nejde o nervovou chorobu): konsternovanost (zaraženost, nepříjemné překvapení), nejistota, rozčilení, vnitřní napětí, únava, vyčerpání, zvýšený neuroticismus.

Šikmý pohled: rezervovanost, nepřízeň a záludnost, neupřímnost, provinilost, plachost

14, Horní část tváře (zejména čelo)

Je z hlediska percepce (vnímání) lepším ukazatelem nepříjemných stavů psychiky, kdežto spodní část tváře (zejména ústa) je ukazatelem příjemných psychických stavů. V praxi se tato zjištění obtížně uplatňují, protože tvář je vnímána jako celek.

15, Dýchání

Hloubku i frekvenci dýchání výrazně ovlivňují emoce a afekty, i když dýchání patří k automatickým funkcím těla, které probíhají ni v bezvědomí. Na způsobu dýchání (vyloučíme-li choroby plic apod.) můžeme pozorovat např. sebedůvěru, rozhodnost, volní úsilí, rozčilení atd.

Chřípí otevřené: příklon, příjemnost; stažené – odklon, nepříjemnost

16, Ústa

Semknutá ústa: citlivost, strach před kontaktem, odmítavý postoj, rozhodnost, málomluvnost, silná vůle, odhodlání, odvaha, přemýšlení

Pootevřená či otevřená ústa (pokud nejde o organickou poruchu např. zvětšené nosní mandle; nebo snahu ukazovat krásné zuby): nedostatek ovládání, nedostatek sebekontroly, údiv, duševní tupost.

Koutky úst směřující dolů (reakce hořkosti): měkkost, infantilita (dětinskost), slabost vůle, pesimismus, deprese.

Koutky úst směřující nahoru (kyselá reakce): energický odpor, bolest, rozmrzelost, nespokojenost

Ústa zavřená, koutky lehce zvednuté (sladká reakce): naivní ješitnost (např. reakce na pochvalu), jsou-li koutky trvale zvednuté: nudnost, přesládlost, samolibost, pohoda, potěšení, radost

17, Úsměv

Výrazný, srdečný: upřímnost, nenucenost, poctivost

Jemný, mírný: vytříbenost, nesmělost, zdrženlivost, nejistota

Je pozoruhodné, že úsměv buď zvyšuje dojem inteligentnosti usmívající se osoby, nebo dojem znetvoření obličeje.

(P. Lersch zkoumal, zda lze poznat duševní stav člověka snadněji podle fotografií očí nebo podle úst, a dospěl ke zjištění, že význačnější jsou ústa. Jako experimentální podněty použil obličeje sestavené z částí vyjadřující různé duševní stavy ( např. šlo o fotomontáž z očí plačícího člověka a z úst veselého). Zkoumané osoby měly určit, co vyjadřuje výraz obličeje.

18, Mlčení

Mlčení ve smyslu omezené komunikace může být formou agrese, ignorování někoho, uraženosti, ukřivděnosti, deprese

19, Ruce

Pohyby rukou (kinezika, gesta): harmonické, ovládané, bezděčné, potrhlé, nervózní, velikášské, ješitné, vláčné.

Suché ruce: klid

Vlhké ruce: zvýšený neuroticismus (např. emoční rozkolísání, plachost, ochablost).

Stisk ruky (haptika):slabý, vlažný, prchavý, formální, silný, účastný. (Osoba senzoricky deprivovaná mívá zvýšenou potřebu haptických podnětů).

Pohyby rukou v obličeji:

Hlazení čela: může vycházet z přání odstranit (setřít) nepříjemné představy.

Doteky nosu: „póza“ přemýšlení, při současně koncentrovaném pohledu nebo při výskytu „vrásek vůle“ (vrásky u kořene nosu) – kritické zpracování přijatého dojmu.

Prst v ústech (infantilní posunek): překvapení, výraz naivity.

Kousání se do prstu: údiv, rozpaky, těžkopádnost.

Jiné pohyby rukou na hlavě: rozpačitost, nelibost, nepříjemnost; zakrývání obličeje rukou: rozpaky, pocit studu

20, Způsoby sezení

Pokojný, klidný způsob sezení: sebejistota, bezstarostnost

Neklidný způsob sezení: nedostatek sebedůvěry, nedůvěra, obavy, výraz vnitřního neklidu

Křížení nohou: esteticky obměněné odpočívající sezení, výraz bezstarostné sebejistoty, přirozené sebevědomí, výraz pocitu společenské rovnocennosti.

Těsně vedle sebe postavené, dotýkající se nohy: příliš korektní základní postoj, bojácnost, strach před dotykem, samotářství.

Neformálně roztažené nohy při sezení: bezradnost, nevychovanost, bezohlednost, líně rozkošnický postoj, expanzivita (rozpínavost).

21, Způsoby stoje

Pevné, jisté, neklidné houpavé, nestálé, uvolněné, nedbalé, přepjaté, strnulé, připravené ke skoku.

22, Způsoby chůze

Jistá – potácivá; rytmická – nerytmická; regulovaná – nervózní; noblesní, odměřená, vojácká, uvolněná, křečovitá, pohodlná, těžká, lehká, hopsavá.

Klidná: sebevědomí, vyrovnanost, síla vůle.

Nejistá a trhavá: plachost, nervozita, tréma.

Rázná: cílevědomost, sebezdůrazňování.

Rychlá: spěch, neklid.

Pomalá: pohodlnost, nemoc, únava.

ALKOHOLOVÉ ZÁVISLOSTI A NEALKOHOLOVÉ ZÁVISLOSTI

ALKOHOLOVÉ ZÁVISLOSTI

Lidé se vždycky snažili uniknout ze současné situace, dosáhnout pocitu štěstí, pohody, síly a mimořádných schopností, fantastických zážitků. Psychoaktivní látky, nejprve přírodní, později i umělé jim žádoucí pocity poskytovaly a poskytují. Po určitou dobu je zbavují starostí, strachu, nejistoty, zlepšují sebehodnocení. Přestože se ví o nepříznivých důsledcích těchto látek (po určité době začíná droga víc brát než dávat), lidé se jich nedokážou zříci, protože přinášejí rychlé a snadné uspokojení.

V každé době byly určitá droga preferována a získala si své místo. Příslušníci společnosti si na ni zvykli, naučili se s ní zacházet, její používání bylo tolerováno, protože se stalo tradicí (např. v našich zemích alkohol). Jako psychoaktivní látky označujeme látky, které po aplikaci (např. požití, inhalaci apod.) mění psychický stav obvykle tak, jak si to přeje uživatel drogy. Motivace je různá:

potřeba vyřešit problémy, uniknout stresu, frustraci, uvolnit zábrany
potřeba dosáhnou uspokojení nebo slasti, která není jinak dosažitelná, nebo jinak dostupná
potřeba uniknout stereotypu, nudě, získat inspiraci
potřeba sociální konformity (přizpůsobení) , uchování sociálních vztahů, potřeba být uznán skupinou atd.

Důsledkem užívání psychoaktivních látek může být:

akutní intoxikace (otrava)
psychické nebo somatické poškození (např. deprese po těžkých stavech opilosti)
závislost na užívání psychoaktivní látky, která má různé negativní účinky

Závislost – syndrom závislosti je soubor psychických (emočních, kongitivních /poznávacích/ změn, a behaviorálních /čti bihej../ /týkajících se chování/ změn) a somatických změn, které se tvoří jako důsledek opakovaného užívání psychoaktivní látky. Závislost představuje životní styl zaměřený na drogu. Projevuje se příznaky, které musí přetrvávat po určitý čas (rok atd.):

silná potřeba získat a užívat tuto látku
neschopnost kontroly a sebeovládání - používá drogu častěji a ve větším množství, než měl v úmyslu a než by si přál
abstinenční syndrom, který je reakcí na snížení dávky nebo abstinenci
potřeba drogy je dominantní, dochází k omezení jiných zájmů a potřeb. Závislý člověk stráví mnoho času, energie i finančních prostředků, aby získal potřebnou dávku. Droga je jednou z největších hodnot jeho života.
potřeba užívání drogy přetrvává, přestože člověk ví o jejím škodlivém vlivu. Vadí mu, chtěl by přestat, nebo jí omezit, ale nedokáže to.

Jednotlivé psychoaktivní látky mají různé účinky a vyvolávají různý typ závislosti:

1, Biologická (somatická závislost) se definuje jako stav adaptace organismu na drogu doprovázený zvyšující se dávkami a projevující se při vysazení drogy abstinenčním syndromem.

2, Psychická závislost znamená potřebu užívat opakovaně nebo trvale drogu k vyvolání příjemných prožitků a k odstranění prožitků nepříjemných a zatěžujících. Člověk má návyk užívat drogu, protože mu přináší uspokojení.

Alkoholismus

Negativní důsledky užívání alkoholu

Alkohol je v naší zemi nejčastěji užívanou psychoaktivní látkou. Je to droga společenská, nejčastěji se konzumuje ve skupině. Pití má dlouhou tradici a společnost je k jeho užívání poměrně tolerantní. Postoj společnosti se mění pouze při nadměrné konzumaci nebo vzniku závislosti. Alkohol uvolňuje psychické napětí, zlepšuje náladu a dodává sebejistotu. někdo však na alkohol reaguje jinak např. smutkem a zažívacími potížemi. V malých dávkách působí alkohol stimulačně, odstraňuje zábrany, ve větších dávkách má tlumivý účinek, opilý člověk usíná tam, kde právě je.

Riziko vzniku závislosti na konzumaci alkoholu je dáno spolupůsobením několika faktorů:

1, Genetické dispozice – člověk, který díky jeho metabolické dispozici přináší zvlášť příjemné pocity a nemá nepříjemné následky, si vytváří závislost snadněji. Vrozený předpoklad reagovat na alkohol pozitivním způsobem ovlivňuje proces dalšího učení – snáze se naučí pít, jestliže mu alkohol přináší jen příjemné zážitky (zbavuje jej úzkosti, posiluje jeho sebevědomí atd.)

Určité osobnostní rysy (nezdrženlivost, impulzivita, neschopnost sebeovládání atd.) také představují rizikový faktor. Tito lidé častěji užívají alkohol, nedovedou pít s mírou a vytváří si rychleji návyk.

2, Faktor učení - alkoholismus může vzniknout jako nápodoba rodičovského nebo jiného modelu (např. party), zejména pokud přináší pozitivní prožitky (zvyšuje pocit jistoty, moci, síly, sebehodnocení atd.)

U mladých se závislost vytváří rychleji

Vývoj závislosti na alkoholu má 4 fáze:

1, Počáteční stádium – člověk užívá alkohol k potlačení nepříjemných stavů, k dosažení dobré nálady, nebo že drží partu.

2, Stadium varovné, prodromální (předzvěst choroby) – v důsledku zvýšené konzumace stoupá tolerance k alkoholu, člověk pije stále víc a zvyká si. Ztrácí kontrolu, často se opije. Varovným znamením je, že začíná pít sám, tajně. Uvědomuje si jakou má spotřebu alkoholu a pociťuje to jako nepříjemné varování.

3, Stadium kritické – konzumace stále roste, začínají se objevovat alkoholické amnézie, nepamatuje si co v opilosti dělal. Ztrácí kontrolu nad svým pitím, nedovede se ovládnout a pít s mírou. Sám je ale přesvědčen, že je schopen přestat pít, kdyby to bylo potřeba a kdyby chtěl. Není toho schopen, i když by rád, někdy se o to pokouší. Závislý potřebuje alkohol denně, neobejde se bez něj, kdyby se nenapil, prožíval by nepříjemné pocity, že by dlouho abstinovat nevydržel. Alkoholismus vede ke vzniku dalších problémů, hlavně sociálních – konflikty na pracovišti v rodině. Reaguje obrannou reakcí, dává přednost lidem, kteří také pijí a nevyčítají mu to.

4, Stádium terminální – dochází k obratu, tolerance k alkoholu se začíná snižovat. Alkoholik se rychle opije, ale bez alkoholu nevydrží. Pije prakticky nepřetržitě, první dávku si dá ráno. Objevují se somatické i psychické poruchy podmíněné abúzem (nadužíváním) alkoholu. Konflikty s lidmi jsou stále četnější a závažnější. mezi lidmi si nevybírá, bere každého, kdo je ochoten jej přijmout a pít s ním. Uvědomuje si svou bezmocnost a neschopnost zvládnout závislost na alkoholu. Má potíže když pije i nepije. Postupně dochází k tělesnému i psychickému chátrání a úpadku v sociální oblasti.

I když je alkoholismus především problémem mužů, počet závislých žen stále stoupá (dnes je poměr 4:1). Rizikový je alkohol pro ženy středního věku, které se snaží překonat své problémy.

Psychické následky dlouhodobého užívání alkoholu jsou:

- alkoholový abstinenční syndrom vzniká jako reakce na snížení nebo vynechání dávky. Jedinec reaguje úzkostí, neklidem, depresivní nebo podrážděnou náladou, bývá malátný, mívá vegetativní potíže (např. pocení), třes a bolesti hlavy. někdy se objevují halucinace a záchvaty křečí. Syndrom je ukazatelem metabolické závislosti na alkoholu.

Abstinenční syndrom s deliriem je bouřlivější reakcí na nedostatek alkoholu. nemocný je neklidný a úzkostný, objevuje se třes, pocení, někdy i křeče. Objevují se poruchy vědomí, bludy, halucinace (často malých živočichů – bílé myšky). Delirium tremens může končit smrtí. Obyčejně trvá 72 hodin.

- alkoholické psychózy a halucinózy vznikají jako reakce na snížení dávky alkoholu. Objevují se nepříjemné sluchové halucinace (hlasy osob diskutujících o postiženém), nemocný má děsivé sny.

- amnestické alkoholové poruchy a demence – dlouholeté nadužívání alkoholu vede k poškození CNS, které se projevuje poruchou paměti a postupným úpadkem inteligence. Do této skupiny patří i Korzakova psychóza, charakteristická celkovou tupostí, apatií, demencí a sociální degradací.

Alkohol poškozuje zdraví komplexně.Mnohaletý abúzus má somatické následky ve formě funkčních a orgánových poruch (např. oběhové soustavy,jater, ledvin, dýchací soustavy atd.)

Sociální důsledky závislosti na alkoholu

A, Zaměstnání – alkoholismus vede ke zhoršení pracovní výkonnosti. Postižený má horší koncentraci pozornosti, je pomalejší, pracuje nepřesně a s chybami. Bývá dráždivý, nervózní, mívá špatnou náladu. V zaměstnání je nespokojený, nepodává dobrý výkon, ale vinu přičítá ostatním. Dělá mu problém docházka v zaměstnání. Na druhé straně bývá sebevědomí, přesvědčený o svém dobrém výkonu. Kritiku nadřízených považují za neopodstatněnou domnívají se, že jsou nespravedlivě hodnoceni. Pod vlivem opilosti dochází k absencím, fluktuaci a ztrátě zaměstnání. V důsledku postupného chátrání zůstává nezaměstnaným, ztrácí profesní roli.

B, Rodina – dochází k narušování mezilidských vztahů. Závislí bývá afektivně výbušný a agresivní (verbálně i fyzicky), chová se bezohledně k partnerovi i dětem. Lžou a nedodržují sliby, jsou nespolehliví. Postupně v rodině ztrácí svou roli, prestiž a úctu, stávají se nenáviděnými a opovrhovanými. Stres, který představuje přítomnost alkoholika v rodině, vede k různým variantám řešení:

a, rozpad rodiny – kdy je z rodiny vyloučen a zůstává sám. Obyčejně ještě víc pije a chátrá. Rodinu lze zachránit jen tehdy, kdy je ochoten se léčit.

b, rodina se nerozpadá, alkohol v ní má funkci rovnováhy – slouží jako obranný prostředek v zátěži. Funkce rodiny je však za těchto okolností neuspokojivá. i kdyby došlo k léčení alkoholika, po návratu do této rodiny by začal opět pít.

c, vlivem sociálního učení – nápodobou a potřeby úniku, začínají pít i ostatní členové rodiny. Důsledkem je rychlý rozpad rodiny. O protialkoholní léčení v rodině nikdo nestojí.

Rodič závislý na alkoholu nepříznivě ovlivňuje sociální, ekonomickou a kulturní situaci rodiny. Alkohol spotřebuje ve větší míře množství peněz a proto rodina ekonomicky strádá. Zmenšuje se sociální prestiž rodiny, zejména na menším městě nebo vesnici.

C, Společnost – alkohol v našich podmínkách plní soc. funkci a je poměrně dost tolerován. Alkoholik je však odmítán a vystaven opovržení. Intoxikace alkoholem je příčinou mnoha trestných činů. Neléčený alkoholik končí jako bezdomovec, neschopný se o sebe postarat, ztrácí soběstačnost a parazituje na společnosti. Zdrojem obživy jsou krádeže, vybírání odpadkových košů, žebrání apod.

Léčení závislosti na alkoholu a drogách

Zvládnutí biologické závislosti, abstinenčního syndromu, je záležitostí medicínskou, která trvá poměrně krátkou dobu. Dlouhodobější a obtížnější je léčba psychické závislosti, překonání návyku řešit problémy alkoholem a změna životního stereotypu.

Závislosti se nemůže zbavit sám, potřebuje pomoc odborníků. Radu i pomoc poskytují střediska pro závislé, které mohou navštívit, aniž by riskovali, že budou někde registrovaní.

Důležité je uchování podstatných mezilidských vztahů, rodinného zázemí, které by alkoholika dokázalo motivovat a podpořit. Je třeba pracovat i s rodinnými příslušníky, aby jejich zafixované chování nevedlo k podpoře tejného způsobu reagování a recidivě. Rodina potřebuje vědět, jaké chování je za této situace vhodné. Platí zásada, že třeba léčit nejen závislého alkoholika, ale celý rodinný systém.

Pomoc mohou poskytovat i dobrovolné skupiny vyléčených alkoholiků, psychiatrická léčebna, terapeutické komunity. Nejdůležitější podmínkou je motivace závislého člověka, jeho vůle s drogou přestat. Léčený alkoholik nesmí už nikdy pít, ani v malých dávkách!!!

NEALKOHOLOVÉ ZÁVISLOSTI

Každá společnost si pro svou ochranu vytváří normy, které ji chrání před nežádoucím chování pomocí sankcí. To se týká i vztahu společnosti k nealkoholovým drogám. Lze se domnívat, že vzhledem k snadné závislosti na tzv. tvrdé drogy jsou sankce na místě.

Rizikové faktory – na vzniku každé závislosti se podílejí jako základní faktory osobnost člověka a vlastnosti jeho organismu (fyziologické reakce), vlivy vnějšího prostředí, což mohou být např. menší sociální skupiny, známý člověk, který konzumuje atd. Dá se však říct, že závislost na psychoaktivní látce si může vytvořit každý člověk. Významnou roli přitom hrají faktory:

1, Sociální rizikové faktory:

- městské prostředí, kde je větší pravděpodobnost nabídky drog

- porucha funkce rodiny, kde dítě není citově přijímáno ani vhodně vychováváno

- rodiče nadměrně užívají léky nebo alkohol a vytvářejí tak sociální model řešení potíží

- nižší úroveň vzdělání, které předcházela neúspěšnost ve škole

- zvýšený vliv party

2, Psychické rizikové faktory:

- emoční prožívání je typické nedostatkem vnitřní pohody, zvýšenou dráždivostí a labilitou, častým psychickým napětím, úzkostí či depresí

- rozumové hodnocení, k drogám mají sklon lidé obtížně se orientující v situace, kteří nejsou schopni přiměřeně posoudit sebe samé ani nepřiměřené sebehodnocení, nízká sebedůvěra atd.

- odchylky v oblasti autoregulace, oslabení volní složky, nižší sebekontrola, tendence k impulzivitě nezdrženlivému chování

- stálost reagování, závislí mají tendenci užívat stále stejné a situaci neodpovídající vzorce chování. Nedovedou se poučit ze zkušenosti, výsledkem bývají další neúspěchy a zátěže.

Takto disponovaní lidé, kteří často pociťují nepohodu, nedovedou se dobře orientovat, jsou nejistí, labilní a neschopní zvládat problémy, se často dostávají do stresu. Riziko je hlavně v tom, že zátěž pro ně představují i běžné situace. Droga se stává přijatelným prostředkem řešení, protože je poskytuje hned a bez námahy.

3, Věk:

- největší riziko vzniku závislosti je u mladých lidí (75% uživatelů grog jsou mladí lidé od 15 do 24).

- podíl mužů a žen se začíná vyrovnávat i když muži převažují (1,9:1)

Vznik závislosti – drogová závislost vzniká postupně, ale mnohem kratší dobu než závislost na alkoholu. Proces vzniku závislosti lze rozdělit do 4 etap:

Stádium experimentování – prvotní impuls k experimentování s drogou může vycházet z nudy, zvědavosti, touhy po něčem neobyčejném a vzrušujícím, po něčem, co je tabu. Tendence zkusit drogu je posilována sociálně, obvykle je to adolescent, kdo okusí drogu, kterou mu někdo nabídne. Značnou roli zde hraje sociální model, ten co drogu užívá, a jsou pro něj atraktivní. Příčinou může být i únik před problémy. Významnou spouštěcí situací může být i osobní nouze, problém, s nímž si neví rady. Droga nabízí únik, který mladý člověk přijme.

Fáze příležitostného užívání – člověk se naučil, že mu droga může pomoci v situace nouze nebo nudy a proto ji za těchto okolností používá. návyk zatím nemá a tak ji užívá nepravidelně. Tají, že drogu konzumuje. Uvědomuje si, že droga není dobrým řešením, a proto ji zapírá. Ještě mu záleží na vztazích k blízkým lidem a na jeho profesionální roli.

Fáze pravidelného užívání – užívá drogu čím dál častěji, ale stále popírá riziko takového jednání. Nechce si připustit jeho závažnost, snaží se okolí přesvědčit, že „nedělá nic špatného“.

Fáze návykového užívání – s postupující závislostí se zvyšuje lhostejnost k čemukoliv, co se netýká drog. Ztrácí motivaci, svůj návyk se nesnaží skrývat. Nemá na nic čas ani energii, přestává mu záležet na mínění druhých. Ztrácí profesní roli. Rozbíjí vztahy s přáteli i rodinnými příslušníky, nevadí mu to. Je nespolehlivý a bezohledný. Udržuje jen kontakt s lidmi, kteří také užívají drogy.

Droga pro něj má jiný význam, už nepovznáší, ale o to víc je potřebná. Je na ni závislý, bez ní se už neobejde. Buď ji bere jako trvalou součást jeho života, nebo naopak se jí chce zbavit, protože se děsí dalšího rozpadu své osobnosti.

Somatické důsledky závislosti

Závislost může poškodit zdraví člověka. Může jít o poškození CNS, jater, ledvin. HIV atd. Mění se také zevnějšek – nápadně hubne, tělesně chátrá, přestává o sebe dbát, neudržuje hygienu

Psychické důsledky závislosti

Emoční prožívání je deformováno, závislý bývá labilnější, dráždivější, má sklon k extrémním citovým zážitkům

V kongitivní oblasti se zhoršuje konentrace pozornosti, paměťové funkce a může to vést až k demenci

Mění se aktivační úroveň a to buď může být extrémě aktivizován (perník) nebo neschopen jakékoliv aktivity. Má jinou hiearchii hodnot, nemá dostatek vůle k překonání potíží, není schopen sebeovládání atd. Návyk mění životní styl, výrazně se ochuzuje, život je naplněn aktivitou zaměřenou na získání drogy

Závislému nakonec zbývá jen droga, vše ostatní ztratil, člověk závislý na droze nemá budoucnost Osobnost závislého postupně upadá, někdy si to uvědomuje, zhoršuje se jeho sebehodnocení. Dlouhodobé používání těchto látek může vést i k duševním poruchám. Mohou se objevit i bludy, halucinace, neadektvátní emoce.

Sociální důsledky závislosti

závislý jedinec přestává respektovat příslušné normy (nechodí do školy atd.) mění se jeho vztahy k lidem. Je nespolehlivý, sobecký a necitlivý. Pro drogu je ochoten krást, podvádět atd.

Rodina – devastuje ji a rozbíjí. Reakce rodičů mohou být od omluvy po vyhrožování, pláč, popírání jeho vztahu k drogám.

Zaměstnání - selhává v profesní funkci, je nespolehlivý v docházce, bývá unaven, nedokáže sesoustředit, stává se nezaměstnaným

Společnost – důsledkem je trestná činnost, odmítání společností, ztráta sociálních kontaktů atd.

Projevy abúzu (nadměrného používání) různých látek:

a, závislost na opiátech – sem patří opium, morfin a jejich deriváty (např. heroin). Tyto látky vyvolávají rychle silnou biologickou a psychickou závislost. U závislých na heroinu je značné riziko předávkování. Narkoman nikdy přesně neví, jak silná je dávka, kterou si koupil.

Opiáty vyvolávají stav blaženého uvolnění, útlumu, otupělosti až obluzení, omezení funkce pozornosti, paměti a úsudku, zpomalují všechny projevy. Postupně devastují osobnost, ničí schopnost sebekontroly a respekt k běžným sociálním normám..

b, závislost na kanabioidech – patří sem hašiš a marihuana. Kouření „trávy“ nepovažují mnozí lidé za škodlivé (často tvrdí, že by marihuana měla být legalizována). Jsou to drogy, které euforizují (dostávají do dobré nálady, povznášejí), ale mohou vyvolávat i úzkost, vedou k pocitu zpomalení času, vyvolávají zrakové, sluchové, popř. jiné iluze a halucinace. Závislost na těchto látkách je psychického rázu, zjevná biologická závislost zde nevzniká.

c, závislost na užívání stimulacií – tyto látky zvyšují bdělost, zvyšují tepovou frekvenci i metabolismus. Proto jsou často zneužívány lidmi, kteří potřebují zlepšit bdělost, pozornost, výkonnost. Nejznámější je pervitin (perník), který se aplikuje nitrožilně. Aktivizuje, po jeho použití vzniká pocit zvýšené energie a bdělosti, člověk má pocit, že všechno zvládne. Biologickou závislost nevyvolává. Abstinenčním projevem je špatná nálada, deprese, pocit únavy, poruchy spánku doprovázené nepříjemnými sny.

e, závislost na halucinogenech – nejznámější je LSD (obsahují jej i lysohlávky). /LSD je zkratka pro dietylamid kyseliny lysergové/. Velmi nebezpečná je i droga extáze. Tyto látky vyvolávají stavy excitace (neklidu, dráždivosti), změny nálad a vnímání. U těchto drog nebývají výrazní biologické závislosti, ale je zde riziko vzniku závislosti psychické.

f, závislost na organických rozpouštědlech – patří sem čichání např. toulenu, trichloetylenu, benzinu apod. Látky jsou levné, dostupné a proto ji často užívají děti a dospívající. Je zde značné riziko poškození zdraví i smrti. Závislost je psychického charakteru, biologická závislost se nevytváří. Inhalování těchto látek vyvolává apatii, ospalost, zhoršení pozornosti, paměti i myšlení, poruchy artikulace, vrávorání.

PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ –závislost na hře (gambling)

Porucha je častější u mužů, obyčejně se začne projevovat v adolescenci nebo mladé dospělosti. Znaky gamblingu:

Hráč za žádných okolností nedokáže hře odolat, i když ví, že hra mu přináší řadu problémů. Čím více ztrácí, tím více hraje. Kdyby přestal hrát, cítil by se neklidný a podrážděný (psychické abstinenční příznaky).
Při hře pociťuje gambler vzrušení a uspokojení
V případě patologického hráčství nejde o hru jako aktivitu, ale o hru jako předpoklad zisku, výhry (potřeba rychlého zbohatnutí). Hráč si nepřipouští, že pravděpodobnost velké výhry je velni malá
Peníze mají mnohdy pouze význam prostředku k uspokojení nějaké jiné potřeby (např. sociální prestiže, potřeba osamostatnění, úniku od rodiny, získání chybějícího vztahu apod.)
Lidé závislí na hře o společnost spoluhráčů nestojí (individuální aktivita)
Hráč má brzy nedostatek peněz, začne si půjčovat, peníze nemůže vracet, proto lže, vymlouvá se. Začne porušovat sociální normy, začne podvádět a krást.

Gambler je člověk psychicky závislý na hře, a protože se této činnosti nikdy nezbaví, je cílem léčby úplná abstinence.

WORKOHOLISMUS – závislost na práci

Workoholici jsou lidé, kteří neovládají svůj vztah k práci. Cílem léčby není úplná abstinance (jako u alkoholismu, gamblingu apod.).

Počátky workoholismu jsou v dětství, kdy byli podceňováni rodiči a nyní se snaží přsvědčit okolí, nebo naopak rodiče kladli na děti neúměrné požadavky.

Workoholik si svůj problém nepřipouští. Jeho pocity jsou : - není šťastný; má výčitky, že zanedbává rodinu, manželství; únava; pocit, že nic nestíhá, že se práce kupí, nedělá ji kvalitně. Workoholik zanedbává svoje zájmy, pokračuje v práci i přes to, že mu to škodí zdraví. K psychologovi se workoholici dostávají nejčastěji od lékaře – internisty s poruchami spánku, paměti, vysokým krevním tlakem, tiky apod.

PROBLEMATIKA ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH

NEMOC JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM

Nemoc lze považovat nejen za odchylku biologickou, ale i za určitý druh sociální deviace. Když někdo závažně onemocní, změní se určitým způsobem i jeho identita. Projevuje se v tom, jak přijímá nebo nepřijímá roli nemocného. Závažná nemoc není jen záležitostí jedince, ale ovlivňuje celou jeho rodinu. Rodina je pro nemocného jedinou sociální skupinou, která mu poskytuje potřebnou emoční podporu.

Jakékoliv somatické (tělesné, tělní) problémy nepůsobí jen tělesné potíže, ale ovlivňuje i psychiku. Závažné onemocnění působí jako silná zátěž, s níž se nemocný musí vyrovnat. Zátěž probíhá ve fázích, které mají různou délku trvání i průběh:

1, Fáze šoku a popření – následuje ihned po informaci o chorobě. Většinou není schopen se s tím rychle vyrovnat, dopřává si odklad, kde sám sobě předstírá, že něco takového nemůže být pravda. Tento způsob obrany nebývá funkční dlouhou dobu. V této fázi nemá smysl informovat nemocného o dalším průběhu choroby, protože by tyto fakta stejně nepřijal. Pokud se nutí do představy, že diagnóza je omyl a on se uzdraví, tak jsou pro něho naopak spíše rušivé.

2, Fáze postupného přijetí skutečnosti – nemocný se nakonec musí začít vyrovnávat s tak těžkou situací. Reaguje různým způsobem, podle toho, jaké jsou jejich osobní vlastnosti a zkušenosti. Nalézáme dvě skupiny obranných mechanismů útok a únik (viz náročné situace a jejich řešení). Příkladem aktivního útoku (obrany) je agrese např. negativní postoj k lékaři a odmítání léčby (která podle nemocného stejně nemá smysl). Únikových možností je víc např. únik do fantazie, kde není ničím ohrožen, do pracovní aktivity atd..

V této fázi se objevují i přechodné reakce, kdy se člověk nebrání a pouze trpí. Je např. depresivní nebo se na svůj osud hněvá, bouří se proti němu. Způsob vyrovnání se s chorobou je také ovlivněn aktuálním zdravotním stavem. Jestliže se cítí lépe, může nabýt neoprávněné naděje na zlepšení stavu. Proto popírá a odmítá informaci lékaře o chorobě, protože mu připadá, že to tak zlé nebude.

3 Fáze smíření se s chorobou a jejími důsledky – kdy uznává nemoc. Ví, že jeho stav nelze zásadním způsobem změnit a jeho další prožitky, myšlenky a chování toto berou v úvahu. někteří lidé se s chorobou nesmíří nikdy.

Sociální změny

Závažná choroba také mění sociální pozici nemocného. Ztrácí svou profesní roli, která mu mohla přinášet uspokojení, mění se i jeho role v rodině, kde se stává závislým (čtyřicetiletý otec ztrácí víc než sedmdesátiletá babička, která již delší dobu stonala a na podřízenou roli si zvykla).

Sociální reakce jsou ovlivněny viditelnými projevy, to znamená změnou zevnějšku (nápadným hubnutím, amputací končetiny atd.) nebo změnou schopností, které nějak ovlivňují soběstačnost nemocného. Významná je i ztráta schopnosti komunikovat (např. závislý na umělém dýchání, po úrazu páteře atd.). Nemocný hledá někoho, kdo by mu pomohl. Přiměřená psychosociální pomoc může zlepšit kvalitu života postiženého.

Pro blízké lidi není snadné se chovat požadovaným způsobem. Nemocný se změnil, je jiný. Pro zdravé je kontakt s těžce postiženým náročný z mnoha důvodů. Jedna jim choroba připomíná vlastní zranitelnost, ale je také stresující situací. Vyrovnání se s takovým stresem vyžaduje čas a probíhá v podobných fázích jako u nemocného. Vědomí, že někdo blízký je nevyléčitelně nemocný, vyvolává negativní emoční reakce, vzbuzuje pocity bezmocnosti a někdy i viny. někdy se snaží nemocnému vynahradit všechno, co mu choroba vzala. Někdy si vyčítají i zdánlivé, minulé křivdy, jindy se zas raději nemocnému vyhnou, protože jim připomíná vlastní bezmocnost. Tendence najít pozitivní řešení vede až k iracionálnímu (nesmyslnému, nerozumnému) chování (např. hledání léčitele atd.). Závažné onemocnění se tedy netýká pouze nemocného, ale ovlivňuje celou jeho rodinu.

Somatické změny

Nemoc je tím méně přijatelná, čím více zhoršuje kvalitu života nemocného, jeho komfort a omezuje soběstačnost (jde o dušnost, bolesti, nepohyblivost, závislost atd.). Velice silně působí na nemocného bolest,která potvrzuje chorobu. Chronická (vleklá, stálá) vede k celkovému vyčerpání a ztrátě zájmů o cokoliv. Někdy může fungovat i jako prostředek k upoutání pozornosti, volání po kontaktu (nejde o předstírání, ale o zvláštní způsob po kontaktu, který zaručeně funguje).

Psychické změny

Pod vlivem choroby se mění sebepojetí nemocného. Zhoršuje se jeho sebehodnocení a sebeúcta. Psychickou reakcí na chorobu může být prohloubení vědomí vlastní odlišnosti od zdravých. Vytváří se zde pocit rozdílu mezi „my“, tedy nemocní a „oni“ zdraví, K nimž už nepatří.

Závažné onemocnění ovlivní také základní psychické potřeby jako:

- nemocný má potřebu se ve své situaci orientovat, znát svůj zdravotní stav, vědět co jej čeká a proč je to nutné

- zvyšuje se potřeba citové jistoty a bezpečí

- uspokojení potřeby sociálního kontaktu je omezeno (v kontaktu se zdravými chybí těžce nemocným společná témata, jejich situace a životní perspektivy jsou jiné)

- mění se potřeba seberealizace (nemocný se mnoha věcí vzdává, jsou pro něj nedostupné)

- potřeba otevřené budoucnosti tj. pozitivní prognózy, bývá při onemocnění více či méně frustrována. Často ztrácí svůj původní smysl života, najít novy není snadné.

Rozumové hodnocení nemoci

Každý nemocný o své nemoci nějak uvažuje, přemýšlí, shání dostupné informace a hledá řešení své situace. Často jsou jeho úvahy nesprávné, protože jako laik nemá potřebné znalosti.

Pod vlivem těžké choroby je často a ve větší míře nekritický. Hodnocení příčiny je často spojeno s potřebou najít viníka a potrestat ho. Tato potřeba může být silná, že člověk nehledí na logičnost zdůvodnění (např. pacient si myslí, že za nemoc mohou lékaři, protože s ním nic nedělali, když ho dovezli v bezvědomí, před tím mu přece nic nebylo). Rozumový výklad bývá v situaci ohrožení ovlivňován emocemi, je proto větší riziko, že bude nesprávný nebo zkreslený.

Emoční postoj k nemoci

Každá, i banální choroba vyvolá nějakou citovou reakci atd. Nemoc může vyvolávat různé emoční reakce:

Těžké a nevyléčitelné onemocnění, které jsou i závažným osobním ohrožením, vyvolávají strach a úzkost. Strach a úzkost jsou podobné emoce, které se liší mírou uvědomění vyvolávající příčiny. Strach má konkrétní obsah, nemocný ví, čeho se bojí (např. nemocný se bojí, že nikdy nevstane z postele a nebude chodit). Úzkost je citový zážitek podobný strachu, kde předmět obav není znám nebo není uvědomován (pacient se bojí, že to špatně dopadne, má „zlé tušení“). Každý nemocný trpí nejistotou, neví, co ho čeká. Je třeba s těmito prožitky počítat, nemá smysl je zlehčovat, nemocného musíme vyslechnout, vzít jeho obavy vážně, vysvětlit mu co potřebuje vědět, potvrdit účast a podporu.

Na ztrátu zdraví reaguje nemocný logicky smutkem a truchlením. Smutek může vést až k depresi, mohou se objevit až sebevražedné skony.

Důsledkem představy neřešitelnosti vlastní situace může být pocit bezmocnosti a beznaděje. Únava a vyčerpání vedou ke ztrátě zájmu o cokoliv. Běžnou reakcí bývá také hněv, zlobí se na svůj osud, situaci. Hněv je výrazem negativního postoje k této situaci, je projevem jejího odmítnutí a připravenosti s ohrožením bojovat. To může vést až k agresivitě, která může být různého zaměření (např. ztrestat domnělého viníka např. lékaře, který ho špatně léčí). Hněv, který vede k agresivnímu chování, lze považovat za obranný mechanismus v situaci nouze.

PSYCHICKÉ PROBLÉMY SPOJENÉ S NEMOCÍ V DĚTSKÉM VĚKU

Nemoc dítěte je pro rodiče silnou stresovou situací. Způsob, jakým ji rodiče zvládají a jak na ni reagují, spoluurčuje, jak velkou zátěží bude nemoc dítěte. Rodiče, kteří mají více informací o nemoci ji nějakým způsobem dítěti vysvětlí, dítě ale není schopné v plném rozsahu chápat její závažnost pro další život. Nemoc dítěte je hodnocena dospělými více emočně, protože postihuje bezbranného a závislého jedince, který má život před sebou a je již vystaven ohrožení. Za této situace rodiče reagují:

a, strachem a úzkostí – vztahuje se k představě dalšího ohrožení dítěte

b, vztekem – souvisí s uvědoměním si ztráty, prožívané jako nespravedlivé

c, smutkem až depresí – vyplývá z vědomí omezených možností ochránit svoje dítě

Vědomí nemoce vlastního dítěte vyvolává většinou aktivní obranné reakce, rodiče se se situací nechtějí smířit, chtějí bojovat za uzdravení nebo zlepšení stavu dítěte.

Rodiče nemocného si zpravidla volí tyto způsoby zvládání své stresové situace:

A, přijetí aktivního postoje – přesvědčení, že s nemocí je třeba bojovat

B, hledání sociální podpory – snaží se získat další lékaře, nebo lidi k vyřešení problému

C, hledání konkrétních řešení, která se jeví být alespoň nadějná

D, snaha o pozitivní ocenění, které by bylo jakýmsi potvrzením užitečnosti dosavadního jednání. Chce s problémem bojovat, vytvoří se plán, snaží se získat podporu jiných. Má tak pocit, že situace není beznadějná.

Pod vlivem nemoc se často mění postoj rodičů k dítěti. Snaží se vynahradit to, co mu nemoc vzala a zlepšit tak jeho emoční bilanci.

Na nemoc také reaguje dítě. Nemoc pro něj přináší nové, odlišné zkušenosti, omezuje se získávání zkušeností standardních. Reakce dítěte je závislá na vývojové úrovni (např. rozumové pochopení choroby) a individuální zkušenosti, reakcích prostředí, v kterém žije. Většina nemocí přináší pro dítě i zhoršení celkového stavu (únavu, vyčerpání, bolest atd.). Děti trpí nejistotou a obavami z dalších potíží a nepříjemností. Strach a úzkost se často přenáší z rodičů na děti.

Významným faktorem, který významně ovlivňuje dítě, jsou chronická onemocnění, která bývají často spojená s častou hospitalizací v nemocnici. Onemocnění ovlivňuje styl života dítěte, omezuje běžnou sociální zkušenost, zejména ve vztahu s vrstevníky. Často chronická nemoc znemožňuje dítěti pracovat na stejné úrovni jako stejně nadané, ale zdravé dítě.

Vliv zrakového postižení na osobnost

Těžší zrakové postižení vytváří senzorické deprivace. Postižený nemůže přesně a snadno vnímat zrakové podněty. Zraková postižení ovlivňují zvláštním způsobem rozvoj poznávacích procesů, především v raném dětství. Pokud přísun určitých podnětů chybí, musí jej postižený nahradit jinak. Kompenzační funkci pak plní především sluchové vnímání a hmatové vnímání. Rozvoj myšlení je u zrakově postižených ve větší míře spojen s řečí, která má pro ně větší význam, než pro zdravé. Důraz na řeč, jako prostředek k získávání informací, vede někdy až k extrému, nazývanou verbalismus nevidících. Tito lidé se ochotně a bez problémů učí na verbální úrovni, a tak si mnohdy osvojí i pojmy, jejichž obsah jim není jasný nebo ani dostupný (např. popis barvy, krajiny atd.) Vzhledem k životní situaci bývá jejich paměť lépe rozvinuta než u vidících.

Vliv sluchového postižení na osobnost

Těžké sluchové postižení rovněž vede k podnětové deprivaci, k omezení nebo úplnému chybění zvukových podnětů. Největším handicapem je komunikační bariéra. Těžce postižení mohou užívat dvojí jazykový systém:

znaková řeč

artikulovaná, orální řeč – využívá zbytky sluchu a odezírání (u těžce postižených je velice ztížena).

Vliv tělesného postižení na osobnost

Tělesné postižení má z psychologického hlediska dva aspekty:

nedostatečnost pohybových kompenzací – rozhodující je úroveň soběstačnosti, která je dána nedostatečnou lokomocí nebo i sebeobsluhy

deformovaný zevnějšek – viditelná deformace má vždy sociální dopad

21. DEMENCE A MENTÁLNÍ RETARDACE

DEMENCE

je označením pro syndrom, jehož nejvýznamnějším projevem je úbytek komplexu kognitivních (poznávacích) funkcí, především inteligence a paměti. Při demenci dochází ke ztrátě již rozvinutých intelektových funkcí. V rámci tohoto syndromu bývají postiženy i další psychické funkce, postupně dochází k degradaci (úpadku) celé osobnosti. Demence vzniká na základě organického poškození CNS.

PŘÍČINY DEMENCE:

Vzniká vlivem onemocnění mozku a může začít náhle, postupně, plíživě.
Může být způsobena mozkovým nádorem a vyžaduje operativní zákrok
Může nastat nedostatkem kyslíku při operativním zákroku
Krvácením do mozku, nebo nedostatečným prokrvením při mozkové embolii
Úrazem hlavy s následným zhmožděním mozku
Příčinou mohou být meningitidy (záněty mozkových plen), encefalitidy (zánět mozku atd.)

OBECNÁ DIAGNOSTICKÁ KRITÉTIA PRO DEMENCI

A). úbytek paměťových funkcí – nejnápadněji se projevují při učení, nemocný se nedokáže soustředit a nic nového se nenaučí. Nakonec si nedokáže vybavit ani dříve osvojené vědomosti. Postupně může dojít k takovému úbytku, že si nedovede vybavit ani svoje jméno atd. Časem mizí i dříve naučené dovednosti a návyky

B). úbytek dalších kognitivních funkcí – nemocný nedovede přiměřeně zpracovávat ani běžné informace, není schopen plánovat, organizovat, rozhodovat se, nechápe požadavky okolí atd. Najednou neví, co by měl v určité situaci dělat, postupně dochází k rozpadu schopnosti logicky myslet. V pokročilejším stádiu může být nemocný zmatený, jeho uvažování je nesouvislé a nesmyslné

C). poruchy vnímání – nemocní nejsou např. schopni rozpoznávat známé objekty, přestože mají zachované senzorické funkce

D). apraxie – tj. úpadek naučených motorických dovedností a ztráta schopnosti užívat běžné nástroje např. nůžky (není porušena motorika, nemocný prostě neví, jak je použít).

E). poruchy řeči – může docházet ke vzniku afatických poruch, nemocný přestává rozumět mluvené (i psané) řeči, činí mu problémy vybavit si potřebné slovní výrazy, není schopen se přiměřeně vyjádřit

F). poruchy emotivity – jsou typickým příznakem demencí. Již na počátku se projevují nápaditosti v citovém ladění (může být depresivní nebo úzkostné) a zhoršení kontroly emocí (emoční labilita, dráždivost, afektivní výbuchy, nesmyslná aktivita např. útěky z domova atd.), nějakým stereotypním pohybům, např. bezcílně přendává věci na stole, apatii.

G). poruchy motivace – dochází ke zúžení motivace, ztrátě iniciativy a zájmu o cokoliv

H). poruchy spánku –posun cyklu spánku a bdění a to někdy až k noční aktivitě a denní ospalosti

TYPY DEMENCÍ

1). Demence u Alzheimrovy choroby – je nejčastějším typem demence. Vyvíjí se pozvolna, jednotlivé příznaky se objevují postupně a zpočátku zcela nenápadně. Průměrná doba přežití od počátku klinických projevů je v rozmezí 3-7 let.

Stadia onemocnění:

stadium – pacient je soběstačný a dokáže žít relativně samostatně. Je také schopen velmi dobře vyjádřit, co si přeje a nepřeje. Potřebuje ale určité návody a pomůcky, je nezbytnému občas zatelefonovat, aby se mu připomenula třeba návštěva lékaře apod.
stadium - pacient vyžaduje dohled a péči prakticky 24 hod. denně. Špatně se orientuje v čase a prostoru, nedokáže si už poradit s některými činnostmi, potřebuje pomoci či poradit. Ztrácí se a bloudí i ve známém prostředí. U některých nemocných se projevují další příznaky, které péči o ně velmi ztěžují. Mohou být neklidní, agresivní. Je to období nejdelší a pro ošetřujícího také nejnáročnější. V poslední fázi onemocnění potřebují pacienti hlavně ošetřovatelskou péči, jejich schopnost komunikace je již velmi omezená.

Rozvoj příznaků choroby lze odlišit podle závažnosti:

a). změny osobnosti a nápadnosti v chování – postupně přestávají dodržovat společenská pravidla a ohledy. Nemocní časem ztrácejí zájem i o sebe, nakonec převládne apatie.

b). zhoršují se všechny kognitivní funkce – významná je porucha paměti, zpočátku se projevuje nápadnou zapomnětlivostí (zapomene vypnout vařič, ukládá peněženku do ledničky atd.). Postižení stále něco hledají což vyvolává pocit nejistoty a napětí. Na dotazy reagují odpovědí, o které jsou přesvědčení, že je pravdivá, hodí se do kontextu, ale není pravdivá (např. dotaz co bylo k obědu – odpověď knedlíky – bylo však maso)

c). ztráta schopnosti orientovat se v čase a prostoru – netrefí známou cestou domů, ztratí se v rodném městě, neví zda je ráno nebo noc atd.

d). postupná ztráta logicky uvažovat – hůře chápou, co by měli v určité situaci dělat, požadavky okolí se jím zdají nesrozumitelné a podivné (nerozumí vyúčtování za plyn, nechápou, kam jít pro telefonní seznam atd.)

e). upadá schopnost porozumět verbálnímu sdělení – není možné se s nimi domluvit, zhoršuje se schopnost slovního vyjádření (často jednoslovná odpověď), komolení slov atd.

f). změny nálady – mohou být prudší a neodpovídají situaci, někdy bývají agresivní, někdy apatičtí)

2). Ischemicko-vaskulární demence (dříve arteriosklerotická) – začíná obyčejně po 60 roce života. Začátek bývá zpravidla náhlý, první poruchy následují po cévní mozkové příhodě. Projevuje se:

a). změnami v oblasti v paměťových funkcí – nemocný není schopen si zapamatovat nové informace, ale staré vzpomínky jsou dlouho vybavitelné. Z počátku si nemocný uvědomuje, že se mu zhoršuje paměť, může pak proto trpět depresemi

b). demence má stupňovitý průběh. Úbytek myšlení nebývá plynulý a nepostihuje všechny funkce rovnoměrně. Typické je odmítání všeho nového, nechuť ke změně stereotypu. Nemocní se snadno unaví, mají sníženou výkonnost. Nemocný se postupně stává bradypsychickým, jeho uvažování je zpomalené a stereotypní.

c). emoční labilita – typickým projevem je zvýšená dráždivost, sklon k úzkostem, k plačtivosti. Nemocní bývají přecitlivělí a vztahovační. Obvykle jsou i hypochondrické stesky.

d). mohou se objevit i poruchy korových funkcí jako afázie, apraxie, gnostické poruchy atd.

e). osobnost nemocných se delší dobu nemění, nápadnější je zdůraznění některých osobnostních rysů jako podezíravost, lakota, sentimentalita (přecitlivělost), žárlivost atd.

3). Stařecká čili senilní demence postihuje stárnoucího člověka, není však zákonitým jevem. Je pro ni charakteristické pozvolné oslabování psychické aktivity, především úpadek intelektových a rozvinutých psychických schopností a charakterových vlastností. Postihuje asi 5% lidí nad 65 let.

Demence omezuje sociální uplatnění nemocného, nejsou schopni zvládat běžné sociální role. Nepoznávají známé lidi a nevědí kdo jsou. Zhoršování stavu je značnou zátěží i pro rodinu nemocného. Také příbuzní těžko přijímají fakt, že dříve schopný člověk se začal chovat jinak. Nechápou jak je to možné a někdy přičítají vinu nemocnému. O postiženého je třeba se postarat. Pokud to příbuzní nezvládnou, mohou reagovat nejčastěji únikem ze situace, umístěním nemocného v léčebném zařízení, omezením návštěv (jemu tam lépe, stejně nás nepozná). Někdy je umístění v léčebně nutné, ale návštěvy známých jsou žádoucí.

MENTÁLNÍ RETARDACE

je souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Postižení je definováno jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje. V populaci se vyskytují přibližně 3% mentálně postižených lidí.

ZNAKY RETARDACE

nízká úroveň rozumových schopností, která se projevuje především nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a obtížnější adaptací na běžné životní podmínky
postižení je vrozené (na rozdíl od demence)
postižení je trvalé

PŘÍČINY VZNIKU MENTÁLNÍ RETARDACE

Mentální retardace je jedním z projevů odchylky nebo poruchy CNS. Příčiny mohou být různé:

dědičně podmíněné postižení (např. Downův syndrom)
postižení podmíněné působením teratogenních vlivů v prenatálním období (otázka č. 9, poškození během porodu – perinatální poškození).
postnatální poškození mozku je také možné, je však stanoveno, že do této skupiny budou zahrnována postižení, která vznikla do 18ti měsíců

Stupně mentální retardace – lehká, středně těžká, hluboká retardace – viz otázka č. 11

Příkladem mentální retardace, která vznikla na podkladě chromozomální odchylky je Downův syndrom. Děti takto postižené mají typický vzhled – úzké a šikmé oční štěrbiny, daleko od sebe posazené oči, tupý nos, malé uši, rozbrázděný velký jazyk, malé dlaně s krátkými prsty, suchá kůže a řídké vlasy atd. Stupeň slabomyslnosti se pohybuje od těžší debility až imbecility. Děti jsou přítulné, dobrácké, často nepřežívají pubertu a většinou umírají do 30 let. Většina dětí takto postižených dětí má zdravé rodiče.

MYŠLENÍ, ŘEČ A UČENÍ MENTÁLNĚ POSTIŽENÝCH

Typickým znakem je omezenější potřeba zvídavosti, bývají pasivnější a závislejší na zprostředkování informací zdravými lidmi. Orientace v prostředí je pro ně náročnější, protože hůře odlišují významné a nevýznamné znaky jednotlivých objektů a situací. Myšlení je charakteristické značnou stereotypností, rigiditou (tuhostí) a ulpíváním na určitém způsobu řešení. Nadměrné nároky na ně působí jako stresový faktor. Dovedou se mechanicky naučit určitá pravidla, ale nedovedou je v praxi použít.

ŘEČ - bývá postižena jak v obsahové, tak ve formální složce, mají méně přesnou výslovnost, mají menší slovní zásobu. Typickými znaky verbálního projevu je jazyková necitlivost, která se projevuje četnými agramatismy (neschopnost správně tvořit a spojovat slova) a jednoduchost projevu, tj. používání velmi krátkých vět a jednoznačných, konkrétních pojmů.

SCHOPNOSTI UČENÍ - vždy nějakým způsobem omezena. Nejde jen o důsledek nedostatečného porozumění učenému, ale i nedostatky v koncentraci pozornosti a paměti.

Lidé postižení mentální retardací bývají ve větší míře závislí na společnosti. Jejich soběstačnost lze ale rozvíjet, a to i v dospělosti. Jakákoliv zvládnutá pracovní činnost dává jejich životu náplň.

Speciální výchovnou péči potřebuje dítě od okamžiku, kdy vzniká podezření z postižení. V kojeneckém věku se již těžší postižení začíná projevovat opožděním v motorické oblasti (nezvedá hlavičku, nezvládá uchopování předmětů). Prokázat duševní opoždění je však obtížné. Pro diagnostiku je důležitý výraz očí, živost dítěte, zájem o okolí atd. V předškolním věku, pokud je u dítěte patrná mentální retardace, zařazujeme dítě do zvláštní mateřské školy.

V období školní docházky se do zvláštní školy umísťují ty děti, u kterých je bezpečně prokázáno, že do ní patří, dále žáci, kteří byli 1 – 2 roky neúspěšní v ZŠ. Absolventi pomocné školy jsou způsobilí řídit se jednoduchými pokyny a vykonávat příslušné jednoduché činnosti. Potřebují dohled a při aktivitách jsou nutné častější přestávky.

Při středně těžké mentální retardaci jsou děti se přijímají do ústavu sociální péče. Nejsou schopni se učit v pomocné škole. Zaměstnávají se jednoduchými činnostmi, učí se nejzákladnějším hygienickým návykům a sebeobsluze a jednoduchému dorozumívání. Od 12 let jsou odděleni podle pohlaví.

V dospělosti je lehce retardovaný jedinec zcela samostatný a dovede se dobře uplatnit i v zaměstnání. Při těžším postižení potřebuje pomoc rodiny nebo společnosti. Nejtěžší postižení (těžká a hluboká mentální retardace) jsou ve specializovaných domovech, kde se o ně stará kvalifikovaný personál.

22. SCHIZOFRENIE A AUTISMUS

Dětský autismus

je představitelem skupiny poruch vznikajících již v dětství, které mají hluboký dopad psychický a sociální život postiženého. Jde o vzácné vrozené postižení (3 – 5 děti z deseti tisíc), které se vyskytuje častěji u chlapců než u dívek. Příčinou je organické postižení mozku, jeho přesná příčina není známa. Jedná se o převážně genetické základy vzniku této choroby, vnější prostředí nehraje podstatnou roli.

TYPICKÉ PORUCHY AUTISMU

1). Porucha socializace – pro postižené děti je příznačná trvalá neschopnost navazovat sociální vztahy, zejména emociálního charakteru. Nerozlišují lidské bytosti od neživých objektů, k oběma se chovají stejně. Nereagují na běžné sociální signály (např. oční kontakt, úsměv atd.) Nedovedou navázat citový vztah. O lidi nemají zájem, nechtějí se ani mazlit. Nejsou schopné přijímat lásku ani ji opětovat, nevytvoří si trvalý a hluboký citový vztah k matce ani k jinému člověku. Nejsou schopné empatie.

Tyto děti nerozlišují jednotlivé sociální situace, nechápou jejich smysl, nechápou rozdíly mezi cizími a blízkými, mezi muži a ženami. Jediným rozlišovacím mechanismem je pro ně rozdíl mezi obvyklým a novým.

2). Porucha poznávacích procesů – autistické děti mají potíže v orientaci ve světě, špatně chápou význam a rozdíly různých objektů a situací. Smyslové podněty zpracovávají jinak, než je obvyklé (např. pro orientaci ve svém okolí preferují čichové informace, které jejich vrstevníci už téměř nevyužívají atd.). Odlišnost smyslového vnímání se projevuje zvýšenou citlivostí i na běžné podněty, které u nich mohou vyvolávat přehnanou reakci.

Poruchy poznávacích funkcí se projevují tím, že nejsou schopné předvídat důsledky svého jednání, nejsou schopné plánovat. Nedovedou koncentrovat svou pozornost, což znamená, že jsou schopné vnímat své okolí jen ve velmi omezeném rozsahu. Je obtížné je nějakým způsobem motivovat, protože pro ně sociální ocenění (úspěch, uznání) neznamená žádnou hodnotu. Reagují pouze na materiální odměnu (bonbóny atd.). Hůře se učí, nedovedou zobecňovat svou zkušenost. U 75% z nich se projevuje mentální retardace (mohou však být i mimořádně jednostranně nadaní např. zpěvem, dokonalou mechanickou pamětí = Rayman)

3). Porucha rozvoje komunikace – nemocné děti nedovedou a ani nemají potřebu komunikovat standardním způsobem. Pokud jsou vmanipulovány do nějakého kontaktu, nedívají se do očí, neusmívají se a chovají se k partnerům stejně jako k věcem. Řeč je vždy nějak nápadná, buď se nevytváří vůbec, nebo je jen velmi primitivní. Nedodržují správný slovosled, v psaném i mluveném projevu mohou některá slova chybět, jiná mohou být zkomolená. Obvyklá bývá neschopnost užívat osobní zájmena, především zájmeno „já“. Nechápou smysl slov či vět, často pouze jenom opakují. Nápadný bývá i nepřirozený přízvuk.

4). Odchylky v nápaditosti chování – odmítají emoční kontakt, ale dovedou citově reagovat. Obvykle jejich emoční projevy bývají výrazem negativní reakce na různé zátěže, s nimiž se nedovedou vyrovnat. Úzkost se u nich může projevovat ve formě afektu – vzteku nebo agrese. Zlostné a agresivní chování lze chápat jako pokus o komunikaci s okolím. Občas se může objevit i sebepoškozování, které funguje jako obrana v silně stresující situaci, kterou nedovede zvládnout lépe.

Má potřebu stálosti a neměnnosti okolí, každou změnu pořádku odmítají, někdy velmi bouřlivě. Lze u nich pozorovat i zvláštní pohybové automatismy např. chození dokola, točená a mávání rukama atd. Někdy lze u nich pozorovat bezdůvodný smích, jindy nejsou schopny plakat a reagují nanejvýš křikem atd.

PROGNÓZA AUTISMU

není příliš dobrá. Uvádí se, že do 6 let věku se zlepší pouze 10 – 20% postižených, v dospělosti zůstává 60% postižených závislých na rodině nebo na instituci. I tehdy, když se jejich stav celkově zlepší, nadále přetrvávají problémy v komunikaci, emoční chladnost a podivné chování. Značnou zátěž představuje i vysoká četnost mentálního postižení.

SCHIZOFRENIE

je duševní porucha, která se projevuje charakteristickým narušením myšlení a vnímání, poruchou emotivity a osobní integrity (celistvosti). Patří k nejzávažnějším duševním poruchám. Postihuje necelé 1% populace na celém světě.

Vzniká nejčastěji v raném věku, v rozmezí 16 – 25 let. Může se však projevit i později, do 45. roku věku. Postihuje přibližně stejně muže i ženy. Znakem je nepravidelný rozpad osobnosti. Postižený pozbývá schopnost uvažovat a jednat rozumě na normální úrovni, ztrácí vztah ke skutečnosti, nelze s ním navázat kontakt, nelze předvídat reakce. Příčina vzniku může být různá. Obecně jde o důsledek vzájemného působení dědičných vlivů a podnětů, které ji vyvolávají. Ty mohou být různé (zklamání, neúspěch, odloučení od rodiny atd.)

Pro aktuální schizofrenii jsou charakteristické tyto příznaky – nemocný nedokáže uvažovat souvisle, typickým příznakem je porucha plynulosti myšlení, ulpívání na jedné myšlence nebo naopak chaos různých myšlenek. Postižení se přestávají orientovat ve svém okolí (např. nepoznávají své rodiče), ztrácí svou identitu, své ego (já), často se považují za někoho jiného. Myslí si, že má nereálné schopnosti (např. nadpřirozenou moc). Verbální projev se mění společně s myšlením (komolí běžné výrazy, mluví nesouvisle atd.). Mezi příznaky dále patří:

Bludy – blud je mylné přesvědčení, kterému nemocný věří a které má neblahý vliv na jeho jednání. Mohou mít různý obsah a zaměření. Jde např. o to, že nemocný věří, že je neustále kontrolován, pronásledován, velikášské bludy atd. Obsahy bludů mohou být různé, ale často v nich bývají zahrnuty nějaké bytosti (někdy nejsou ani lidské), které mají k osobě nemocného nějaký vztah. (vidím chlapa, který jde po ulici, ale já si myslím, že mě honí a že má nůž.)

Halucinace – jsou klamné jevy, které vznikají nezávisle na vnějším podnětu, o jejich reálnosti je nemocný nezlomně přesvědčen. Např. nemocný s paranoidní schizofrenií slyší hlasy, které mu něco přikazují, komentují jeho chování nebo mu něco významného sdělují. Někdy hlasy nemluví přímo k němu, ale o něm. Většinou hlasy přichází z venku. málo kdy z nitra. Někdy se mohou vyskytovat i jiné typy halucinací, např. zrakové, čichové atd. Nemocný nesouhlasí, že jsou výplodem jeho psychiky, protože by to odporovalo jeho pojetí světa.

Halucinace a bludy mohou být příčinou neobvyklého jednání nemocného, který se pak může stát nebezpečným sobě i okolí (např. hlasy mu sdělí, že se musí oběsit, nebo určí nepřítele, kterého má zlikvidovat nebo dům, který má spálit atd.). Neléčený člověk trpící schizofrenií by mohl být k takovému jednání náchylný. Proto musí být hospitalizován na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Bludy a halucinace nelze nemocnému kategoricky vymlouvat nebo mu dokazovat, že se jedná o nesmysly. takové chování by mohlo vyvolat jeho agresivitu, protože by se cítil ohrožen.

PRŮBĚH ONEMOCNĚNÍ

před vypuknutím choroby, se mohou projevovat příznaky jako přecitlivělost a slabost ega (neschopnost snášet úzkost, neschopnost ovládat vlastní impulzivitu a sníženou schopnost prožívat radost), nápaditější introvertní zaměření (uzavřenost, omezená schopnost prožívat sám sebe a vyjadřovat své emoce), omezená samostatnost, obtíže v mezilidských vztazích (nadměrná závislost, zvýšená kritičnost nebo podceňování jiných atd.), nižší výkon ve škole a zaměstnání (preferují stabilitu, ulpívají na stereotypu). Počátek onemocnění může být náhlý nebo plíživý. Projevuje se nejen celkovým neklidem, nejistotou a úzkostí, ale i pocitem, že se děje něco divného, ohrožujícího, co si pacient nedovede vysvětlit. Přestává rozumět světu, nevyzná se v sobě ani v okolí. Stává se úzkostným, bojí se nesrozumitelnosti, která tato změna přináší.

Jak nemoc postupuje, nastupuje období, kdy se nemocnému najednou všechno vyjasní. Dovede si vyložit co se děje, ale toto vysvětlení je patologické a neodpovídá skutečnosti. tak vzniká blud, který všechno zdánlivě logicky vysvětluje. Konečně chápe situaci a proto se mu uleví. V souvislosti s takovým chápáním situace se posiluje tendence k bludnému uvažování (např. vidí chodce na ulici, ale ten je tam proto, aby ho sledovat). Nepotřebuje žádné důkazy, neboť ví, že to tak je, a to mu stačí. Postupně ztrácí soudnost a schopnost nadhledu.

Průběh nemoci může být různorodý, stejně tak i jeho prognóza atd. Obyčejně platí, že onemocnění, které má náhlý a bouřlivý počátek, mívá i lepší prognózu než když začíná pomalu a plíživě. Schizofrenie je chorobou, která potřebuje odbornou léčbu, protože nelze očekávat, že dojde k spontánnímu zlepšení. Medikace obecně slouží k uklidnění a regulaci psychických projevů. Pod vlivem léků se projevy choroby zmírňují, i když ne vždycky zcela zmizí (nemocný sice slyší hlasy, ale už mu to nevadí, nebo je sledován mimozemšťany, ale už na to nereaguje). Schizofrenie je dnes léčitelná, ovšem jen tehdy, pokud nemocný léčbu přijímá a užívá léky, které mu jeho lékař předepisuje. V akutní fázi je nutná hospitalizace, u těchto nemocných nelze počítat s ochotou při léčbě spolupracovat. Potřebu léčby je třeba vysvětlit i rodinným příslušníkům. Je třeba zajistit, aby pacient bral léky pravidelně, protože při vysazení léků dochází ke zhoršení stavu. Léčba je dlouhodobá, bývá doplněna psychoterapií.

Pro nemocné s chronickou schizofrenií je potřeba zorganizovat denní režim a program. Nemocní sami toho většinou nejsou schopni, mají zpravidla tendenci se izolovat a nic nedělat, často nedbají sami o sebe. Potřebují ochranu před stresem, tj. před nadměrným přetěžováním, ale zároveň je nutné udržovat jejich stávající schopnosti i určitý kontakt s lidmi. Přiměřený program má pro tyto lidi velký význam – napomáhá k obecné orientaci a zároveň ho stimuluje, zprostředkovává mu pocit užitečnosti a smyslu. Usnadňuje situaci rodinným příslušníkům.

Pro rodinu však představuje schizofrenní pacient značnou zátěž. Jeho chování mnohdy terorizuje život ostatních členů rodiny (např. odmítá otevírat okna, protože ho tam i tam odposlouchávají).

NEJČASTĚJŠÍ FORMY SCHIZOFRENIE

1). Paranoidní schizofrenie – je charakterizována patologickou podezíravostí, která bývá posilována paranoidními bludy: pronásledováním atd., často se objevují halucinace zejména sluchové, ve formě hlasu, které něco přikazují, hrozí atd. Pacient je přesvědčen, že mu hrozí zničení, že bude použit k nějakým účelům nadpřirozenými silami, může se objevit i patologická žárlivost atd. Blud ohrožení může být vztahován i ke skutečným lidem (např. členům domácnosti, sousedům atd.). Nemocný by je mohl napadnout, aby se (v rámci své patologické logiky) bránil proti ohrožení. Myšlení je narušené, patrná je i porucha vůle a emoční otupělost. Vzniká zpravidla v pozdějším věku do 40 – 45 let.

2). Katatonní schizofrenie – je typická nápadnostmi v oblasti motorické aktivity a to nadměrnou a nepřiměřenou pohybovou aktivitou (např. neustále opakuje slova, věty, nějaké pohyby atd.) nebo zpomalením nebo útlumem veškeré motorické aktivity (drží se dlouho ve stejné poloze, nemluví, kdyby mu někdo posadil, nebo mu zvedl ruku, tak by v té poloze zůstal atd.), reaguje jako loutka. Mívají halucinace, které jim zakazují mluvit, jednat atd. Mohou být nevyzpytatelní, nelze odhadnout, k čemu je hlasy vyzvou. V současné době je těchto případů málo.

3). Simplexní schizofrenie – je typická časným a plíživým vznikem. Nemocní bývají pasivní, apatičtí, bez zájmu o cokoliv, izolují se od společnosti. Nezvládají běžné požadavky, jsou nevýkonní. Jejich myšlení se postupně zhoršuje až na úroveň demence. Nerespektují sociální normy, potulují se, zahálí.

4). Hebefrenní schizofrenie – vzniká obvykle v období adolescence a rané dospělosti (15 – 25 let). Mívá špatnou prognózu, protože zasáhne osobnost v době, kdy by se měla vytvářet a stabilizovat. Projevuje se jako prohloubená a protahovaná puberta s nápadným šaškováním a klackovitým chováním, neodpovídajícím věku. Nemocní bývají hrubý, neomalení a často vulgární. Patrné jsou poruchy myšlení a emočních reakcí, nápadné jsou i mimické a pantomimické projevy, smějí se v nepřiměřeně situaci, dělají grimasy atd. Typická bývá značná suverenita, necitlivost k reakcím okolí. Chovají se jako by věděli všechno nejlépe, jejich uvažování je však patologické. Často mívají zvláštní, podivné bludy často hypochondricky zaměřené. Halucinace mívají častěji zrakové než sluchové (u paranoidní naopak). Jsou schopni bez příčiny utíkat, toulat se, rovněž úprava zevnějšku bývá nápadná (např. chodí ve stejném oblečení v zimě i v létě, nosí kabát, ale nemají spodní prádlo, mají boty ale bez ponožek atd.)

23. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY, NÁLAD A NEUROTICKÉ PORUCHY

PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY

Potřeba potravy patří mezi základní biologické potřeby. Poruchy příjmu potravy jsou spojeny s poruchami postoje (rozumového a emočního vztahu) k jídlo. Bývají spojeny i s poruchou postoje k vlastnímu tělu.

MENTÁLNÍ ANOREXIE

- základním projevem je patologický strach ze ztloustnutí spojený s odmítáním potravy. Omezování příjmu potravy a snižování tělesné hmotnosti chápe nemocný jako svůj hlavní úkol. Nejde o nechutenství, cílem je potlačit pocit hladu. V důsledku dlouhodobého hladovění dochází nakonec ke ztrátě chuti k jídlu. Nepřiměřené hladovění může u některých jedinců vyvolat silnou potřebu jídla, které neodolají, potravy se pak zbavují projímadly nebo vyvoláváním zvracení. To se pak může opakovat.

ZNAKY DÍVEK, KTERÉ MAJÍ SKLON K ANOREXII:

Jsou nápadné bezproblémovostí, bývají sportovně založené, zodpovědné, svědomité, perfektní

Mají dobrou inteligenci, ve škole bývají úspěšné

Bývají nejisté, zvýšeně sebekritické, často jim chybí smysl pro humor, mají sklon k sebeomezování až autoagresivitě

Jsou spíše introvertované, ve vztahu k lidem nedůvěřivé, uzavřené. Nejsou koketní, nemívají zájem o chlapce, obyčejně s nikým nechodí

Bývají senzitivnější, dovedou hluboce citově prožívat, nedovedou projevit zlost ani radost. Bývají často depresivní.

ZÁKLADNÍ KRITÉRIA MENTÁLNÍ ANOREXIE

O této chorobě můžeme mluvit tehdy, jestliže dojde k úbytku váhy o 15% proti normální hmotnosti.
Chování jedince je nutkavě zaměřeno na redukci vlastní hmotnosti. Dieta je spojena s nadměrným cvičením, vyprovokovaným zvracením a s užití projímadel.
Vnímání vlastního těla je narušené, nemocní trpí pocitem, že jsou tlusté (zejména v oblasti břicha, stehen, zadku

Postihuje dospívající dívky (14 – 18 let) a mladé ženy. Ke vzniku může přispět jak působení sociálních faktorů (častěji u dívek ze středních a vyšších vrstev), tak genetická dispozice (u sester anorektických pacientek je zvýšené riziko). Vyvolávacím podnětem bývá i zátěž, s kterou se nedovede vypořádat, biologické a psychické změny v dospívání atd. Porucha se může projevit jednou epizodou, někdy se může vracet a mít chronický průběh. V 5% případů dochází k úmrtí.

PRVNÍ ZNÁMKY ONEMOCNĚNÍ

Dívka hubne a začíná se zakrývat do volného oblečení.
Vynechává jídlo s rodinou, s odůvodněním, že má jiný rozvrh, začala s vegetariánstvím a chce si vařit sama, nebo vaří pro celou rodinu a sama nejí.
Když s rodinou jí, je to většinou jen zelenina, co nejméně cukru, jídlo si nakrájí na malé kousky, které postrkuje po talíři.
Začíná být hodně aktivní, hodně chodí a běhá, přestává se dívat na televizi, učí se a stále cvičí.
Pije hodně kávy a dietních nápojů.
Mění se nálada, je plačtivá, podrážděná a netrpělivá.
Je uzavřená, přestává chodit s přáteli ven a účastnit se běžných rodinných akcí.
Může se přejídat (z lednice se ztrácí velké množství jídla), nacházíme prázdné obaly od sušenek a dalšího zkonzumovaného jídla.
Často zvrací (v bývá cítit zápach, zbytky mohou být okolo toalety).
Může často chodit nakupovat do lékárny, používat léky z domácí lékárničky, nacházíme zejména načatá balení projímadel.
Tráví dlouhý čas v koupelně a na záchodě, odchází tam po každém jídle

Žít s někým, kdo trpí anorexií, je velmi těžké. Jeho chování se zdá být sobecké a provokativní. Rodiče si jen těžko uvědomují, že je to projev neštěstí a stresu. Často se trápí tím, co vlastně udělali špatně. Onemocnění vzniká na základě mnoha faktorů, které je těžké všechny vyjmenovat. Rozhodně ale:

Není známkou toho, že rodiče něco udělali špatně ve výchově.
Není projevem zlomyslnosti, paličatosti či rozmaru.
Nelze se z něj lehce vyvléknout.
Nejde je ani zakázat pod pohrůžkou trestu

Nemocní jsou psychicky a somaticky ohroženi a je nutná intenzivní péče lékařská, psychiatrická i psychologická. Tu je nutné zajistit i proti vůli postiženého.Často k léčbě bývají přizváni i rodinní příslušníci. Anorexie totiž vede i pocitu osamění a izolace, a to situaci ještě více zhoršuje. Často pomáhá i kontakt se stejně postiženými lidmi. Musíme ale počítat s tím, že léčba je dlouhodobá a onemocnění se vrací.

Nemoc nemizí během několika měsíců, faktem je, že to bývají léta. Další vývoj nemoci nelze totiž předpovídat dříve, než uběhne pět let. Po této době se asi polovina uzdraví, 30% zůstane vážně poznamenáno a 20% si udrží podváhu a poruchy menstruace. Pokud se léčení zahájí včas, jsou šance lepší a uzdravení kvalitnější. Horší je, že nikdy není zcela vyhráno. Znovuobjevení nemoci může vyvolat stres nebo k němu dojde i z jiných důvodů.

MENTÁLNÍ BULIMIE

- porucha je typická neodolatelnou touhou po jídle, která má za následek opakované záchvaty přejídání. Ty bývají doprovázeny nutkavou tendencí zbavit se požité potravy násilným způsobem (zvracením, projímadly atd.).

ZÁKLADNÍ KRITÉRIA MENTÁLNÍ BULIMIE

1). Opakované záchvaty přejídání, které pacient není schopen zvládat a jí přesto, že nepociťuje hlad.

2). Chorobný strach z tloušťky a nepřiměřené hodnocení vlastního těla.

3). Po záchvatech přejídání následuje nutkavá potřeba se potravy zbavit jakýmkoliv způsobem a co nejrychleji.

Tato choroba se vyskytuje u adolescentních dívek a mladých žen, u mužů je vzácná. Průběh potíží bývá plynulý, nemocní se dostávají do stadia, kdy choroba začíná silně narušovat jejich život. Nedovedou se již normálně najíst (tato choroba je finančně náročná, vzhledem k množství zkonzumovaných potravin). Obyčejně jí tajně, stejně tak se zbavují potravy.

V případě, že se setkáme s lidmi, kteří trpí poruchami potravy, je nutné si uvědomit:

1). Porucha příjmu potravy není zlozvyk. Protože jde o psychickou poruchu, dovolávat se zdravého rozumu a vůle postiženého nepomáhá. Jediným efektem takového úsilí bývají konflikty, které zhoršují vztahy.

2). Nemocní jsou psychicky a somaticky ohroženi a potřebují péči lékaře. Tu je nutné zajistit i proti vůli postiženého.

PORUCHY NÁLAD

Základním projevem afektivní poruchy je chorobná nálada, která neodpovídá reálné životní situaci nemocného. Každý občas prožívá kolísání nálad, chorobné poruchy však představují hlubší výkyvy prožívání a mají pro postiženého a jeho okolí vážné, často trýznivé důsledky.

FAKTORY URČUJÍCÍ PORUCHY NÁLAD:

míra závažnosti (lehká, střední, těžká)
přítomnost psychotických příznaků (bludů a halucinací)
přítomnost somatický příznaků (ztráta chuti k jídlu, porucha spánku atd.)

ČLENENÍ PORUCH NÁLAD

a). depresivní porucha - hlavním příznakem je patologicky depresivní nálada, která vzniká bez zjevné příčiny. Jedinec ztrácí schopnost prožívat radost, je úzkostný a pesimistický. Nejhůře se cítí ráno, v noci kolem druhé či třetí hodiny se budí a pak nemohou znovu usnout, večer se cítí lépe (na rozdíl od neurotických pacientů, kteří se cítí hůře večer). Sebehodnocení je výrazně zhoršeno (jsem nevzhledná, nic jsem nedokázala atd.), pesimistické je i hodnocení okolního světa.

Tato nálada se projevuje i v celkovém vzhledu a chování nemocného, je viditelná na jeho mimice, pantomimice a ostatních motorických projevech. Deprese deformuje a tlumí všechny psychické projevy, cítí se být unavený, nedovede si vzpomenout a vybavit v paměti to, co by potřeboval atd. U těžších forem se objevují bludy (např. pacient je přesvědčen o své bezcennosti, cítí nepřiměřenou vinu za vše, co zkazil a zničil atd.) hypochondrické představy, kdy si myslí, že je nevyléčitelně nemocný, může tvrdit, že nemá plíce, srdce atd.

Depresivní člověk působí na své okolí tísnivě. Soužití s takovým člověkem je těžké. Snížená schopnost jakékoliv aktivity se zdá neoprávněná, proto se okolí zdá, že je líný a neschopný. Účinná pomoc proto zahrnuje nejen práci s pacientem, ale i s jeho rodinou. takovou náladu nelze ovlivnit vůlí, nejde o nedostatek motivace. Nemá smysl ho nutit, aby se přemohl a nějak rozptýlil, nemá cenu jej vyzívat k aktivitám, kterých není schopen, ani aby se vzchopil, protože to není v jeho silách. Jen by si víc uvědomoval svou neschopnost. Nemá cenu jej posílat do lázní nebo někam do jiného prostředí. Pacient potřebuje léčbu na psychiatrii!! (léky, které dostává mohou být mít nepatrné vedlejší účinky, které jsou ve srovnání s pozitivním účinkem zanedbatelné), nelze čekat, že se nemoc zlepší sama.

b). manický syndrom - příznakem syndromu je patologicky povznesená nálada, spojená s hyperaktivitou a rozjařeností. Pacient bývá křečovitý a ani jeho nápadně dobrá nálada nevypadá příliš přirozeně, je nesoudný, přehnaně optimistický. Sebehodnocení je nápadně a nepřiměřeně zvýšeno, střízlivé není i hodnocení okolního světa. Optimistický postoj nezahrnuje jen přítomnost, ale i vztah k budoucnosti (ta je jasná, výborná, vše se povede, nic není problém). Nemocný myslí, že vše dokáže, nic špatného ho nemůže potkat. Bývají zvýšeně, až křečovitě hovorní.

V celkovém vzhledu a chování se projevuje v mimice a jiných motorických projevech. Pacienti vypadají fyzicky omládlí, mívají radostný výraz, pružné držení těla, pohybují se rychle, jsou neunavitelní, do všeho zasahují, nebojí se žádné činnosti (z jejich hlediska je vše lehké, snadné). U závažných případů se mohou objevit i bludy např. megalomanské (je přesvědčen o své významnosti a výlučnosti, nebo se cítí být spasitelem lidstva, protože objeví lék na rakovinu atd.). Tato nálada se projevuje i ve fyziologický procesech – mívají nadměrnou chuť k jídlu, ale na jídlo nemají čas, nepotřebují dlouho spát a přesto se cítí svěží.

Manický člověk přináší svému okolí určité problémy. Může například nadměrně utrácet nebo nesmyslně investovat (nutné je hlídat). Je nepřiměřeně povznesený a nereálně optimistický, přestože ostatní jsou soudní a vědí, že skutečnost je jiná. Často jim pomůže hospitalizace na psychiatrickém oddělení, která se ovšem obtížně nařizuje, protože se pacient cítí zdráv.

NEUROTICKÉ PORUCHY

- Jsou typické především změnou prožívání, ale pod vlivem narušených emocí se mohou měnit fyziologické reakce i uvažování a chování postiženého člověka. Tyto potíže lze chápat jako poruchy adaptace. Jejich základem je pocit ohrožení. Rozvíjejí se na základě vrozené dispozice, pod vlivem prostředí.

PŘÍZNAKY CHOROBY:

Psychické - poruchy emocí (strach, úzkost, deprese), poruchy myšlení (např. vtíravé myšlenky), poruchy paměti (amnézie), poruchy pozornosti (koncentrace, unavitelnost), autoregulace (nutkavá jednání), poruchy spánku
Somatické – třes, bolesti, poruchy zažívání nebo vyměšování atd.

MEZI NEUROTICKÉ PORUCHY PATŘÍ:

A). úzkostná porucha – je nepříjemný citový stav, v kterém převažují pocity napětí a obavy, jejichž zdroj nedovede člověk přesněji určit. Navenek se projevuje v rozmezí od mírného napětí a neklidu až po panickou reakci. Pacient není schopen odpočívat, trpí poruchami spánku.

B). panické porucha – jsou opakované útoky těžké úzkosti tj. paniky. Postižený má i vegetativní příznaky (zrychlený puls, pocení, obtížné dýchání, tlak v hrudníku, dále neklid, pocit bezmocnosti atd.)

C). fobie – nepřiměřený strach z něčeho, co samo o sobě není nebezpečné. Častou fobií bývá agorafobie (strach z davu, velkých prostranství), opakem je klaustrofobie, sociální fobie (strach ze styku s lidmi a z komunikace), nosofobie (strach z nemocí), thanatofobie (strach ze smrti) atd.

D). obsedantní (nutkavé, vtíravé) myšlenky a představy – jsou charakteristické svým opakovaným a stereotypním vtíráním do mysli nemocného. Určitá představa nebo nápad se mu neustále vracejí a nemůže se jich zbavit, přestože by to rád udělala. Nutkavé myšlenky mají často něco společného s pocitem strachu nebo viny. Nemocní mají nutkání k určitému, opakovanému a stereotypnímu jednání, prováděnému podle stejných pravidel (např. má strach z výbuchu plynu, několikrát chodí kontrolovat uzávěry, sporák, kamna atd.). Čím déle se snaží nutkání odolávat, tím více se zvyšuje jeho pocit napětí. Na určité úrovni se úzkost stane nesnesitelnou, člověk jejímu tlaku podlehne.

E). hysterické reakce – nenormální způsob duševních reakcí, které vychází za silných, dráždivých vnějších podnětů a projevující se obvykle i tělesnými příznaky. Vyznačuje se velkým kolísáním nálad, přehnanou citlivostí vůči okolí, silným egoismem, rozmarností, nevhodným vystupováním na veřejnosti atd. Není ovlivněna vůlí.